Gorm starý.
Jak mračno v blesku letíc po obzoru,
Gorm starý v čele bojovného sboru
do pole vytrh’ ze hradu;
v rameni sílu, štít, v němž uvyk’ zvítězit,
a mysl plnou oukladů.
„Hjalmare smělý, hvězdo bohatýrů,
v tvé ruce skládám neoblomnou víru;
než vítězstvím já zaplanu,
své hrady, žezlo dám i skvostný drahokam,
Gudrunu, v tvoji ochranu.
Tvá čest i hlava za ženu tu ručí,
jíž moje síla, život starý pučí
plamenem, lásky rozkoší;
ať povel rtů, řas, žádosti její hlas
dav střeží děv i panoši.
64
A bleskem mým až u vítězství kopí,
jak slunce v moře, v krev se vrahů stopí,
zabuším hradní na brány,
laur slávy na čele, rty slovem rozchvělé:
kde žena, rytíř oddaný?“
Voj hnul se k předu, zaduněla půda,
od štítů, přílbic zář vyšlehla rudá
s červánků nachem v západě;
již mlha severní nad plochou jezerní,
však smutno, ticho na hradě.
Nadarmo Hjalmar hody strojí, kvasy,
bard zpívá písně neslýchané krásy,
Gudruna nejde z komnaty;
s ní děva jediná jen prosí Odina,
by tišil srdce záchvaty.
Pojednou v rohy zazvučeli kněží,
jak moře v šumu skalním na pobřeží;
Gudruna světel na tisíc
rozžehla Odinu v půlnoční hodinu,
že narodil se králevic. –
Od mečů, štítů brzo vzplála skála,
Gorm s pomstou v srdci do hradu již cválá;
65
na cestě domů zrádnou zaslech’ zvěst,
že rytíř oddaný zneužil ochrany
a plodem lásky dítě jest.
Zřel matku, dítě, zahrozil se klamem,
dítěte oko černým drahokamem
vzplanulo snivě v čele vysokém:
„Toť oko svůdníka až kost mi proniká,“
děl k ženě v smíchu divokém. – –
Gudruny bílé zsinalé již tělo
v zápasu smrti pološeptem dělo:
„Já s dítětem jsem nevinná;
jdi na hrad před oltář, tam syna uzříš tvář,
máť oko boha Odina.“
66