Mnich.
Na hoře Athonské kdys v chmurné cele
v půlnoci srdce ještě bylo bdělé, –
mnich mladý Cyril; v nevýslovné muce
své oko snivé, hubené své ruce
kajicně zvedal k dřevěnému kříži. –
A ticho kol; jen v okno někdy v mříži
zalehnul vítr zvenčí; někdy červotoči
svou píseň počli; někdy povzdech mnicha
a slabý chřestot jeho na klokoči
čas dlouhý měřil tajemného ticha. –
Se stropu lampa chvěla se jen matně
na bílých stěnách, na obrazů plátně,
jichž hojnost tady rozvěšeno kolem:
zde obr Goliath, tam strání, dolem
neskrocen Šavel na komoni cválá,
zde velký Mojžíš zlaté tele, Bála
Hebrejům kácí, tam zas David hraje
na zlatých strunách, pod strom usedaje.
82
Mnich dlouho klečel, dlouho na kolenou,
však nadarmo dnes Boha svého vzýval,
ten bouřný vír, těch citů velký příval
vždy více kypěl, větší syčel pěnou,
až jako člunek ve vzbouřeném moři
modlitby slova zahynula v hoři. –
Svůj původ neznal; ví jen, že co dítě
jej rybář kdysi sbaleného v sítě
na místo ryb přinesl do kláštera
a mnichům pravil: „Na pobřeží včera
já k rybolovu chystaje se v noci,
jsem toto dítě našel bez pomoci.
Jsem stařec již a smrt se na mne mračí
a chleba sotva pro mne bídně stačí,
zde lepší hnízdo bude dozajista,
za vaší péče, pod ochranou Krista.“
A od té doby, světa vzdálen víru,
byl vychován v Zografském monastýru.
Rok s rokem míjel hlavu jeho mladou –
uprchlo dětství s celou svojí vnadou.
Pak dostal habit, chmurnou celu svoji
a škapulíř, by v hříchů velkém boji
jak skála stál, jež klášter jeho nese
nad mořem bouřným, srázném na útese.
83
Však Cyril věrně svaté plnil sliby
a postil se a modlil do únavy,
též každý večer knězi vyznal chyby,
jak řádu jeho žádaly to mravy.
Též bičoval se, opisoval knihy
a spával jenom na kamenném loži,
sekerou kácel stromy, plenil hloží
a zrnka sázel v otevřené rýhy.
Snad proto mnicha líto bylo Bohu
a jako dává hvězdy na oblohu,
v mnichovo srdce umění vdech’ zápal,
jímž bádán stále, štětce on se chápal.
A od té doby, světa vzdálen víru,
žil umění v Zografském monastýru.
Tu igúmenos, jeho představený,
kdys pravil k němu: „Cyrile, můj synu!
obrazy mužů milých Hospodinu
si cely svojí zdobíš holé stěny,
však pohleď v obraz našem na oltáři,
jak sešlý jest a bledý v barev záři,
což sladkou bude úlohou ti snadnou,
na plátno vdechnout tvář Marie vnadnou.“
Však od té doby den již minul pátý,
Mariin obraz ani nezačatý –
84
Sic hloubá mnich a nastiňuje rysy,
než před duší mu jakás mlha visí,
on místo Marje, plné vonné růže,
a místo tváře zduševnělé, vnadné,
maluje stále přísné tahy muže,
neb ve svém žití ženy nezřel žádné.
A proto Cyril pozbyl štěstí, míru,
a proto ztratil v umění své víru.
Tajemné bázně stále stíhán hrotem,
se prvně počal mrzet nad životem,
jenž, druhdy krásný, zdál se mu květ hluchý;
však opět někdy nepoznané tuchy
se mihly mozkem vůní opojivou
a někdy písní zazvučely tklivou,
že zmítán, jako ptáče ve vichřici,
měl často slzou zastíněnou líci.
A proto na Athou v chmurné cele
v půlnoci ještě srdce bylo bdělé –
mnich mladý Cyril; v nevýslovné muce
k modlitbě zvedal hubené své ruce:
„Ó synu boží! popros svoji máti,
by ve své kráse dala se mi znáti,
a svojí láskou velkou, bezeměrnou
zahnala z duše noc zoufání černou.
Pak jistě touha s ukojenou žízní
v mé duši tiše jako píseň vyzní,
85
již rybář pěje, vraceje se z moře,
již zvonek hlásá volající k hóře.“
S tím slovem usnul; náhle však jej ze sna
vzbudila bouře, vichoru moc děsná,
jíž klášter chvěl se, cela jeho malá –
slyš! divý lomoz klášteru se blíží
a žár pochodní oknem blýská mříží. –
Vše ráno zvěděl: loď se ztroskotala
a jako davy bouří hnaných ptenců
přichvátal zástup z lodi vyhostěnců,
jimž zůstal život; mezi nima jedna
jen mrtvola se chvěla krásná, ledná,
s zsinalou tváří, dívka utopená – –
Cyrilu mnichu zjevila se žena.
86