V TATRÁCH.
Strmé štíty, černá bezdna,
v sosnách vítr sobě hvízdá,
domky k stráním přilepeny
jako na krov ptačí hnízda.
Šerá mlha dlouhou třásní
halí sníh a ledy skrývá,
ze salaše trýská světlo,
v salaši si šuhaj zpívá.
– Letí vichry, z dálky letí,
divné zvěsti přinášejí,
v bědu naši šeptají cos
o snech štěstí, o naději.
97
– Jak by se dva rodní bratři
sešli po dlouhých zas letech,
jak by naše stará lípa
v běloskvoucích plála květech.
– Huč jen, lese, dávné stesky,
zuř si, divá metelice,
přijde opět sladké jaro
a s ním písní na tisíce.
– Rozbojníci – skalní orli,
divoženky – vlčí máky,
a v té duši uhnětené
rozpučí to jarem taky.
– Rozhoří se v hrudi srdce
jako vatra pod skalisky,
rozproudí se v svalech síla,
neb svit jitra dní se blízký.
– A ta síla naše právo,
naše hvězda z tůně žalu,
vrahů zášť a zloba pekla
roztříští se o tu skálu...
98
Strmé štíty, černá bezdna,
v sosnách vítr sobě hvízdá,
domky k stráním přilepeny
jako na krov ptačí hnízda.
Letí vichry, z dálky letí,
v teskné srdce naděj sijí –
nad horami blýská zoře,
v Tatrách divě hromy bijí...
99