ÚDOLÍM SMUTKU
[11]
ŘEKY.
OzvlnilyRozvlnily se řeky daleko, daleko
širokou nivou v daleká města,
stříbrné řeky ve zlatém slunci,
na březích smutné vrby a topoly.
Paprsky hrály v zářících vlnách,
a na nich lodi vzdutými plachtami
jak ve snu spěly bez klidu, tajemně.
A tak v mé duši se myšlenky rozvily
s touhami v dálku za sladkým štěstím,
které se skrývá v dalekých městech –
však marně náruč do dálky rozpínám,
měsíce srp když ozlatil hory,
a srdce, štváno tužbou a bolestí,
jen zří, jak štěstí zašlo mu na věky.
13
NÁLADA VEČERA.
V rubínech se tavil západ
nad spícími líchami,
ze soumraku jak by hrozil
kraji kdosi neznámý.
Jak by černé křídlo prostřel
nad ubohou ztichlou zem,
aby zdusil, co jí z hrudi
k nebi rve se výkřikem.
Všecku bolest, všecky nářky,
co hruď lidská chová jich,
které pouze nocí temnou
bloudí steskem po krajích.
14
Zoufání a těžké kletby,
zmozolených dlaní trud,
jež se tlačí, rvou a lkají
ze zrytých těch českých hrud.
Šel jsem polem, šel jsem luhem,
cítil jsem tu děsnou tíž,
černé křídlo netopýří
níž se sklánělo a níž.
Jak by dravec z černých mračen
v skřivanů roj přikvačil,
někdo silný těžkou ruku
na hruď země přitlačil...
15
JEN JEDNOU...
Jen jednou vešla mladost tichá, zamyšlená
v síň mého srdce pustou, temnou tak...
Jen jednou vzplála světly každá síně stěna,
když ke mně zvedla zářící svůj zrak...
A tiše k hodům štěstí usedli jsme spolu,
svět máj byl, srdce v sladké závrati...
Ta chvíle uprchla! Noc za ní jde zas bolu –
jak dávno to! A již se nevrátí...
16
ZIMNÍ NOC.
Za Iljuškou.
Ze staré knihy, hlavu v dlani,
čtu, co kdys mrtvý básník psal:
– Je život lidský těžké zdání,
je štěstí vichr v hloubi skal! –
Jak žhavá ocel jsou ta slova,
já cítím v duši jejich žár;
zas bolest v ní se budí nová,
v hruď stesk mi zaťal divý spár.
Kol ticho, noc tak hluchá, pustá,
tik hodin měří zvolna čas.
V mém srdci děs a žal jen vzrůstá,
svit blaha v oku na vždy zhas.
Jen spi, jen spi, má ženo bledá,
skloň v temné řasy vlhký zrak.
Což oko tvé tam v dáli hledá?
Jen sníh tam leží, noc a mrak.
17
Již nikdy nevrátí se zpátky
čas plný hvězd a plný vnad –
a přec ten úsměv plál nám sladký,
a přec tak z duše nás měl rád!
Když malou ručkou objal tebe
a vlas tvůj líbal a tvou šíj,
máj zlatou zoří kvet nám v nebe,
svět k nám jen volal: Miluj! žij!
A pak ten smutný večer tmavý,
a pak ten pláč, a pak ta krev –
přec urval nám jej osud dravý,
hrst květů vrh jen na rakev.
Jen spi, jen spi, ať ve snu pučí
ti sladkých upomínek zdroj...
Jak venku vichr lká a hučí,
muk dávných v srdci hlodá roj.
18
VYBRANÉ HNÍZDO.
Do břehu, pod keř maliníku
si hnízdo z jara stavěli,
hned peřím vystlali je v mžiku,
než v západ kles den setmělý.
Vše hody mládí, lásky, štěstí
i mnohou noc tak zářivou
tam prožili v tmě ratolestí,
když měsíc planul nad nivou.
A dočkali se: v hnízdě tísní
se žlutých krčků čtvero již,
břeh celý zní teď samou písní,
jich očka září, pohleď blíž!
19
Co strast, co píle, práce značí
těch malých krčků sytit hlad –
vždy ples jen v rodince té ptačí
jsi slyšel zníti odevšad.
A zítra již, cit přeradostný!
je vyvést chtějí v šírý svět –
leč jinak chtěl mít osud zlostný,
jenž nejkrasší vždy sráží květ.
Šly děti plny smíchu z polí,
vtělený ruch a nepokoj,
spatřily hnízdo – ve svévoli
vybraly mláďat smavý roj.
Já kolem šel, když ztichlou plání
zněl starých nářek zoufalý,
a stejné žaly z nenadání
též v srdci mém se ozvaly.
I zřel jsem je: ty tužby, vzněty,
to všecko štěstí vysněné,
než tušíš, rozvál osud kletý,
a zítra – kdo si vzpomene?
20
Kde ráj jsi stavěl, troska pouhá,
v niž ani slza neskane,
tvůj cíl – jen nesplněná touha
a srdce – hnízdo vybrané.
21
LÁSKA.
Mně také v srdci láska kvetla
za dávných dob –
leč prchl zjev ten plný světla,
a v duši zbyl jen hrob.
Mně také pělo štěstí ptáče
a máj byl celý svět –
teď v duši jen cos tiše pláče,
tak tiše v moře běd.
Vy hluboké a smutné oči –
kam odešly jste – kam?
Sám bloudím, a kde noha vkročí,
jen noc a klam...
22
SETKÁNÍ.
Byl Kristus od Piláta vlečen svými katy,
krev s beder chlípěla, skráň božskou trní zrývá,
„Ukřižuj!“ zběsilá kol řvala smečka divá,
leč i v těch mukách všech zrak mírem plál mu svatý.
Byl vlečen ulicí. Tu z domu kněží vraty
ven Jidáš vystoupil, mzdu mrzkou v plášti skrývá,
a spatřil Ježíše. Tvář jeho mrtvě sivá,
pod křížem klesal již syn Boží mdlobou jatý.
A Kristus zvedl zrak. V něm Jidáš četl: – Synu!
já k srdci tulil tě, tys tak mou lásku splatil? –
Leč Jidáš v odpověď hled tvrdý, v němž skryl vinu,
mu ve tvář vrhl zpět a líce neodvrátil.
A drzým hledem tím a zlým jak ve tvář šlehnut
se Kristus zarděl sám – však Jidáš zůstal nehnut.
23
POD KVĚTY.
Za Iljuškou.
Tam dole tak už dlouho spíš –
zda víš, že jaro přišlo již?
Tak plné snů, tak zádumčivé,
jak tehda – dříve!
Co na tvém růvku fialek!
Však čím je tobě jara vděk,
zdaž tam – kde as, kdo říci může –
též zkvetly růže?
Neřekne nikdo – věčný taj –
a přec zde zpívá, jásá máj,
tam dole jenom tiše, tiše
tvé srdce dýše..
24
S HOR VYSOKÝCH...
S hor vysokých se dívám
na města trpasličí,
na hnízda pídimužů,
kde maličké je všecko,
tak směšně nepatrné –
zřím jejich shon a vřavu,
jich malicherné půtky,
jich pře a sny a touhy,
jež mravenčí tak mírou
chtí obsáhnout svět šírý,
jej podmanit a skrušit,
– co Osud s výše zírá
a útrpně se směje.
Ten každý červík dole
tak pln je směšné pýchy,
jak páv si vykračuje
25
slepičí malou nožkou,
s mozečkem náprstkovým,
kde myšlenky se rodí
nádherné, světoborné –
vždyť přesvědčen je každý,
že vesmír jemu patří,
hor velebná ta krása,
hvězd skvoucí miliardy,
i že to zlaté slunce
jen pro něj svítí, hřeje,
a vše, co žije, dýchá,
že otročit má jemu.
A v zadu se mu houpá
s pentličkou dlouhý cůpek
všech předsudků, co žily
již celé věky před ním
a které pilně sbíral
jak vzácný, drahý odkaz.
Co světlého měl v srdci,
co v dušičce měl dobra,
to všecko vytáh, vysál
ten klátící se cůpek
všech předsudků, co žily
již celé věky před ním
a které pilně sbíral
jak vzácný, drahý odkaz.
Co světlého měl v srdci,
co v dušičce měl dobra,
to všecko vytáh, vysál
ten klátící se cůpek,
že zbyl jen suchý pahýl
bez lásky, bez radosti
a světu bez užitku.
Těch červíků se hemží
26
jak bez počtu tam dole,
a rvou a prou a drou se,
druh pohlcuje druha,
druh nad druha sám horší,
že s hnusem odvracím se,
když zřím tu hloupou frašku.
A v tom se cosi hnulo
tak bezděky v mém srdci –
vždyť je ta hloupá fraška
těch trpaslíků život,
tak smutný, bezúčelný,
tak plný běd a strastí –
mých bratří je to žití,
mé vlastní je to žití.
A v hrudi červíků těch,
kde lež a závist vládne,
kde zloba vždy je doma,
tam kdesi v koutku duše
přec ještě cosi svítí
jak rosná čistá perla –
to lítost je a hořkost
nad nesmírnou tou bědou
těch druhých ubožáků
i nad tou bědou vlastní – –
27
– Co Osud s výše zíral
a útrpně jen smál se,
já nad tou komédií
tak komáří a směšnou,
tak nízkou, malichernou
jen bolestně jsem plakal.
28
PRVNÍ KVĚTEN.
Psáno u hrobu Karla Hynka Máchy.
Zas první máj! – Zas k poupat tísni
roj dal se zlatých včel.
Kde strom a keř, vše zvoní písní,
luh, zdá se, jak by děl:
– Pojď, duši opoj kouzlem jara,
pij krásu, jež v mých květech hárá!
A skřivan, který v modru jásá,
dí: – V lůně zkvetlých skal
a v stříbře vod spí máje krása;
kéž bys ji zřel a znal!
Už jabloň stem se růží pyšní
a bílý sníh pad na kmen višní.
29
Stráň opět: – Ke mně blíž jen, zvučí,
mám v klíně fial dost!
Hvozd: – Malin trs v mých ňadrech pučí,
je slavík dnes můj host!
A zdroj: – Už hoří snítky vřesu,
já lásku všem a rozkoš nesu!
Vše marně. – Básník sladkých zvuků
v kraj zašel daleký.
Mdlou sklonil hlavu, schýlil ruku,
spí v hrobě – na věky.
Strun zlatých nezbudí se ptáče –
kdes jen si v koutku pozapláče.
30
ZEMĚ.
Zem šírá tonouc v zimní mlze dřímá,
sníh jako rubáš kryje les a nivy,
již s ledem, s vánicemi přišla zima,
a vichr žalm svůj pěje zádumčivý.
Vše zdá se mrtvo; nehnutá tiš jímá
vsi, města – jak by prchl z nich, kdo živý.
Mníš, nad tím krajem Smrt své žezlo třímá,
a, mrtvých stráž, plá s výše měsíc křivý.
Jak hřbitov nesmírný vše zdá se náhle,
kde každý pohas ruch, jenž sluje žití –
leč pod hlínou přec duní vzdechy táhlé.
A jako v snu když hruď se zvedá ženy,
tak pod tím sněhem, který matně svítí,
lkát slyším mroucí, nekonečné steny...
31
DVĚ MUŠKY.
Za zimních večerů sněživých,
když srdce usychá steskem,
kol lampy mé se míhají
dvě mušky s kovovým leskem.
Co den je vítám, hostím též,
můj smutek znenáhla taje,
a prášek z cukru jim zdvořile
dám vždycky v krůpějku čaje.
Ty hody! A zas frr... do výše,
vesele honí se kolem,
sedají na skripta, na knihy,
jsou pány nad celým stolem.
32
Až kdysi jedna z nich zmámena
neb z bujné svévole spolu
se vrhla přímo v plam zářící
a mrtva dopadla dolů.
Jen druhá zbyla. V mé samotě
co večer lítá a bzučí,
vždy moudře plameni vyhne se
a mne též moudrosti učí.
Vsak nevím – kolem když míhá se
ta muška s kovovým leskem –
co líp, v ráz skončit bol života
či dále zmírati steskem?
33
„JITRO“ MICHALA ANGELA.
Po noci, která strast jen byla, – probuzení!
Sen aspoň na chvíli chtěl uspat bolest žití,
psa, který dřímá sic, však umlknout s to není –
a teď zas všechen trud se valem k duši řítí.
Ah! Zasnout na věky! Co štěstí by v tom bylo!
S té hroudy země pryč, kde jenom podlost dýchá
a šklebná nenávist, zlo vítěz kde, a pýcha
kde ducha otročí... Ó žití, tvé to dílo!
Klam, závist, sobectví jdou za tvým krokem všude,
a darmo tážeš se: – Kdy, Bože, jinak bude?
Tys věřil v pravdu kdys? – Lež pánem všeho světa.
Chtěls dobro? – Zloba jen a zášť z tvých činů zkvétá,
Chtěls mít vlast svobodnou? – Zříš otroky a raby.
Ne, lstivé chiméry jen před tvou duší letí,
a lapáš po stínu, chtě za jich rojem spěti.
V moc doufals myšlenky? – Sám chorý jsi a slabý...
34
Ah! Zasnout! Ze snů tvých však ráno tvé tě zbudí...
A ptáš se, k čemu žít? Proč duch se marně trudí?
To, bloude, otázka je věčná, – nejděsnější!
Vždy stojí před tebou a lež jí nezkonejší,
a láká duši v hloub, kde noc je, dolů – dolů – –
Ó klamné naděje! Ó věčná tůni bolu!
Zdaž ty jí odoláš, mé duše hrdá sílo?
Ah! Neprobudit se! Co štěstí by v tom bylo...
35
SLOKY.
Mých písní zasmušilý zvuk,
květ illusí v nichž záhy zkosen,
v tvé duši vzbudil pásmo muk
a zrak tvůj slzou chvěl se zrosen.
Ne – tobě nezkal štěstí chvil
to, čím mé srdce zachmuřeno,
ty, v duši zářný vždycky cíl,
měj sladký úsměv pro mne, ženo!
Nechť co chce chystá mně už čas,
v tvém zraku máj vždy pučet může –
mně osud trny – tobě zas
jen sypej růže, růže, růže!
36
STARÉ ZAHRADĚ V S., kterou vykáceli.
Již svěží haluze tvých nezašumí
zelených stromů, co tu sladce snily
sta let své tiché, zamyšlené dumy,
již neověsí skráně jich květ bílý,
když Máj jde světem, ani zlatý plod
s nich v podzim nepřivábí hloučky dětí –
nepřítel Krásy, zlobný lidský rod,
jenž ničí vše, kde musí záviděti,
ten starý sad, když ve květech se ztrácel,
vymýtil, krutě ranou seker zkácel.
Kam uprchli jste, drobní pěvci malí,
když hnízda vaše ve prach rozmetali?
37
Kam křídla umdlená jste schýlili?
Co bylo v ořeší tu švitoření!
Teď sotva cvrček v trávě zakvílí,
po zpěvu, po radosti stopy není.
Jen kmeny holé, větví zbavené
tu leží mrtvy – zhouba kol a spousta!
Kdo vašich plesů ještě vzpomene?
Kde žluté krčky jsou, v něž drobná sousta
jste snášeli, kde očka, vesele
jež dívala se z hnizd? Kde všecko štěstí,
jež plálo v houšti listů přitmělé?
Kol změť jen usekaných ratolestí!...
Pod klenbou jabloní a starých hruší
jak snilo se! Tam básník přicházel,
by krásou sytil zachmuřenou duši,
a v perlách písní svých ji rozházel
do lidských srdcí zas – tam z večera,
když světů hvězdných vzplála nádhera,
šli milenci, dvě roztoužená děcka,
jež nepoznala ještě žití běd,
a naděje jich k ráji spěla všecka –
kde bloudí teď jich rozesněný hled?
A ze školy když havěť veselá
sem pod stromy se v smíchu rozsypala –
38
kam se ta všecka radost poděla,
kde zůstala ta drobotina malá?
Kde jásot jich, kde křik a laškování,
hry bujné chlapců, dívek zpěvy zas?
Vše to již nevrátí se, marné ptaní!
Zde smrt jen slaví nelítostný kvas,
se stráně k němuž kostel zasmušilý
zří teskně, starou hlavu smutně chýlí...
Neblahá ruko, která jsi se zdvihla,
bys zničila tu všecku líbeznost!
Tvých seker zlost proč Poesii stihla
v tom pustém kraji, strom kde vzácný host,
jen rovná pole, plochá nížina
kde v šíř i dál své lány rozpíná?
Kol poutník půjde, v žáru poledne
chce unaven tu v stínu spočinouti –
jak zklamán jest, když kol se rozhlédne!
Dál musí v úpalu zas trudnou poutí – –
Jen na chvíli mdlá noha uvázla:
– Ta zhubivší to uschni ruka zlá!
39
NADĚJE.
Radostí již zmizel zástup skvělý,
těžké boly zašly, přebolely –
ale naděje vy oplakané
kam jste prchly smavé, duhotkané?
– Na skály jsme nehostinné padly,
v žáru léta vypráhly a zvadly.
– Do močálů klesla naše křídla,
pohřbila nás vody kalná vřídla.
– Do lesů jsme tmavých spěly k dáli,
ostré trny nás v nich ubodaly.
– Do srdcí jsme slétly v lidské hrudi
a jak led nás mrtvá srdce studí,
pohynula jará naše síla,
zloba lidská nám ji otrávila.
40
ČÍM V LETA DÁL.
Čím v leta dál, tím víc se ouží
nadějí zářných vír,
a z parna dne tím víc duch touží
spět v klid a stín a mír.
Z těch smělých snů, jež duše pila,
co zbylo? Marný vzdech!
A přec v nich božská jiskra žila,
a svět plál v poupatech.
A máj byl přec a slavík zvonil
zpěv tužby nejkrasší,
v číš srdce proud se štěstí ronil,
jež láska přináší.
41
Leč přišly bouře a jich dmutím
tak mnohý urván květ,
a po snu krásném s procitnutím
jen zbyla holá snět.
Čím v leta dál, tím těžší v skráni
zlých pochyb, stesků hlod,
a tužby srdce – odříkání
jen sytí hořký plod.
PODZIMNÍ DUMA.
Památce Anny Hübnerové.
[43]
Po stezkách zapadlých, kam rudé listí svál
mrazivý Sever, když je s větví oderval,
– svist jeho drsně ti zní ještě do ucha –
mha plouží se a s ní jde zimy předtucha.
Les divně smutný jest a pustý. V mechu klín
jen hrozny krvavé se chýlí jeřabin,
květ mrtvý jeseně, jejž dávno odkvetlá
si krasavice zem teď ve vlas zapletla.
Sbor pěvců odletěl. Kde drozdů, sýkorek
ples jásal, havranů jen slyšíš divý skřek,
a kde se jahod nach chvěl vůně zátopou,
vřes, uschlé borůvčí ti praská pod stopou.
45
Do moří mlhavých jde bledé slunce spat
a země tká si již svůj rubášový šat –
co radost, krása, květ, vše prchlo ve chvatu –
vše odešlo – kdes tam, zkad není návratu.
Odešlo. Jako ta, jež také byla všech
jen radost a jen zář – a zmizela jak v snech,
tak v samém květu svém, kde klid a zátiší –
když její čistý duch plál krásou nejvyšší.
Poutníku, který v luh jdeš, jarem na květy
když božský paprslek byl krásy rozsetý,
zda růži spatřil jsi, jíž plamen hárá v líc,
a lilie zdaž třpyt ti bělostný spěl vstříc?
Proč s růže opadl nach vonný, zářící,
proč zlomen lilie stvol krutou vichřicí?
Proč, co dnes půvabem a mládím, zítra jen
prach, zkazka minulá a marný, zašlý sen?
Proč Osud, kolesa kde valí neblahá,
svým šípem nejlepší vždy srdce zasahá,
a urvav snahy vše i květy spanilé
dál mračný, zlostný v před se řítí bez cíle?
46
Rci, divá bolesti, než v duši zatneš spár,
zdaž cíl to žití jen, by schvátil je vždy zmar,
a tužby vznešené, vznět ducha, naděje
by padly bez hlesu v muk hluché peřeje?
Když rolník do brázdy vrh símě, vzroste zas,
pod slunce polibkem zas kvete, zraje v klas,
rci, zdali z brázdy té, kam sije Smrt, pak svit
se nový probudí, kdos nový začne žít?
Jdem ze tmy ve tmu zas, neb to zde snění teď
a den je teprv tam? Kdož dá zde odpověď!
A naše touhy, sny, boj věčný o štěstí
jak svíce zhasíná, tak zhasnou bez zvěsti?
Ty, kterás odešla v ty dálné ostrovy,
zdaž nyní šťastna jsi? Tvůj ret nic nepoví –
v tvém oku zhasl svit a sen tvůj daleký –
ne, není návratu! Tys zašla na věky!
Jak zázrak byla jsi v tom světě, a vždy výš
jsi kázala nám jít. Teď mrtva jsi a spíš –
jen břečtan zelený tvůj rov teď opíná –
to vše, co zbylo nám – sen pouhý, vidina...
47
Odešlas. Nám se zdá, že ztměl se celý svět,
a co svět růží měl, že zvadl každý květ.
Tys šla – my zůstali, a dál tu jdouce tmou
jen vzdechy šleme teď a slzy za tebou...
VLNY SE VRACEJÍ.
[49]
ADAGIO.
Plné chrp a vlčích máků
v dál se vlní žitné lány;
– mladý život, hvězdy v zraku,
jak proud letí nespoutaný.
Slunce zlaté pršky metá,
na mezích sní sedmikrásky;
– sladce v květech, v středu léta
plynou blažené dny lásky.
V hrdle zvonky, zpěvnou střelou
skřivanů roj k nebi jásá;
– srdce k srdci, poutí celou
pučí v žití radost, krása.
51
Zahřmělo – a v slzách deště
každý list pln perel svítí;
– krátké hněvy lásku ještě
v prudší vždy jen plápol vznítí.
Zraje plod, srp žnec si chystá,
zlaté klasy k zemi klesnou;
– slast v co vtělila se čistá,
v novou vzplane radost plesnou.
Chladné větry po strništi
v podzim zvadlé listí honí;
– vzpomínkami na dny příští
chvíle štěstí májem zvoní.
Přijde mráz, vše pýřím sněhu
bude skryto, pohrobeno;
– z duše tvé přec, stáří v břehu,
fialky mi zkvetou, ženo!
52
JEDEN KVĚT.
Dnes květů hrst a zítra trní snad,
dnes radost, zítra strast a palná muka,
to život jest, chtěj nechtěj musíš brát,
a neptá se tě, kdy tvé srdce puká.
Čas dál se valí vždy, zpět neshlíží,
kdo opozdil se, hyne bez paměti –
ty netaž se, kdo v cíl se přiblížípřiblíží,
a vždy plod trhej na nejbližší sněti.
Jsme třtina jen, jí vichr nezmýlí,
ví, k příboji že klid se opět druží –
ten šťasten, komu osud na chvíli
vrh v cestu jeden úsměv, jednu růži!
53
SNÍH.
Za Iljuškou.
Tak hustě napad na tichý rov,
kde malá ta hlavička dřímá –
snad jí tam pod sněhem teplo a líp,
zde venku zima, tak zima.
Snad jí tam v klidu pěkně se zdá,
zde vichr jen, palčivé mrazy –
k ní jednou do roka dušička zas
s anděly zlatými vchází.
V ten svatý večer, „Gloria“ když
sbor zářný andělů zpívá...
– Hlavičko zlatá, tiše jen spi,
ať pěkně dál se ti snívá...
54
ZÁTOKA.
V kout lesa zaříznut klín vod se hrouží líný,
a nad ním olše sní a kvetou ostružiny,
Tiš nepohnutá zde – jen modrá vážka v letu
se vzduchem zamihne, trs vodních zlíbá květů.
Kol břehu kapradí se vine stuha svěží
a žluté listí v něm jak padlé zlato leží.
Jen někdy rákosí cos šepce k tůni tiše,
když větřík hodí v ně hrst jehnědů tam s výše.
Z luk blízkých zalétá sem vůně, odkud časem
v let čejka zdvihne se a volá teskným hlasem.
55
Pak opět ztichne vše. Jdu břehem, kde se stmívá,
vše zdá se báseň být tak chmurná, zádumčivá.
Vše zdá se mrtvo být – a přec, když západ věsí
své rudé červánky v luh setmělý a v lesy,
žár sterý, sterý ruch v té chví se tůni chladné...
– I duše zázrak jest, když lásky zář v ni padne.
56
SLOKY.
Když v cestu život sypal nám jen růže
a každý den byl paprskem a květem,
kol šíje náruč, vše, co láska může,
když v očích zářilo a chvělo retem,
tys řekla tehdy: – V radosti ať, v muce,
vždy půjdem ruku v ruce.
A když nám žal a hoře nejhroznější
v hruď zaryly svůj osten jedovatý,
když v hrob jsme kladli všecku radost zdejší,
to drahé dítě – pod sněhem květ zlatý –
tys řekla opět: – V radosti ať, v muce,
vždy půjdem ruku v ruce.
57
Rok s rokem, bolest s radostí jde párem,
hned pučí máj, hned zima spěje mhlavá –
a tvůj zrak sladkým jásá opět jarem,
ty ještě věříš vždy, má růže tmavá!
V své náruči zas děcko zlatovlasé,
ty sníš a zpíváš zase!
Nechť zklamání zdroj nadějí nám kalí,
nechť bouře hlučí nad naším zas krovem,
já vím, v tvém srdci přístav najdu stálý
a hvězdy vzejdou kouzelným tvým slovem.
Mně stačí za vše: – V radosti ať, v muce,
my půjdem ruku v ruce!
58
SOUCIT.
Pněl Kristus na kříži. Dav kolem ztmělý
stál jeho vrahů: farizeů, kněží.
A pod křížem, zrak hořem zkamenělý,
zřel matku svou i bolest, co ji střeží.
A zášť těch, kteří křižovat jej spěli,
již nezřel – v hruď mu jako břitkou spěží
se vryl ten žel, jenž nade všecky žely,
a z oka jeho slza tryskla svěží.
Ta slza sotva dotkla se jí čela,
již divná rozkoš v jejím srdci zkvétá –
i vzhlédla s úsměvem, strast prchla zcela.
Tak v hoře lidské božský soucit slétá,
a nechť žel nad žely hruď proklát spěší,
– ten Kristus na kříži vždy bdí a těší!
59
LÁSKA.
V prvním vzkypění to láva,
orkán, vše jenž strhne v let,
toho v ráj vznes do modrava,
a tam v srdci zvadlý květ.
Pak dvou loktů náruč vlídná,
mozolnou jež stiskne dlaň –
v denní vřavě chvíle klidná,
v próse žití zkvetlá stráň.
Na konec už v šiku zadním
píseň sladce blaživá –
tichý plamen, srdce nad ním
staré sny své ohřívá.
60
BOŽA.
Vešla, plnou náruč sedmikrás a zvonků,
sama jako poupě na růžovém stonku,
a v tom oku modrém jako nebe v dáli
všecky květy jara chvěly se a smály.
Vešla s písní na rtu sladce zádumčivou,
jak když větřík z jihu v máji šumí nivou,
a jak svit když padne v těžkých mraků roje,
obemkly mě útlé, bílé ručky dvoje.
Úzce objala mě z dětské síly celé,
v každém kroku, hnutí jaro zosobnělé,
a co v srdci plesu, nápadů, kdo sčítal –
všecky s poupat rtíků polibky jsem schytal.
Prchla zas – však cítím malou ručku její
dosud kolem hrdla, myšlenek svých v reji,
a když v teskné dumě hlava k hrudi klesá,
maně ducha peruť vzlétá nad nebesa!
61
HLEDAL JSEM ŠTĚSTÍ...
Hledal jsem štěstí po šírém světě,
vysokých horách, dalekém moři –
nikde jsem po něm nenašel stopy,
domů jsem přišel chudý a v hoři.
Vzalas mou hlavu do bílých rukou,
s úsměvem vlídným světlejších roků –
vzhlédl jsem – na ráz toužený vzplál mi
nesmírný zázrak štěstí v tvém oku.
62
ROZBITÉ OKNO.
Z tmy břečtanu a divokého vína,
jež starý, zvetšelý dům přepjaly,
zří ven, síť pavučin je obepíná,
jak v svěžím rámci obraz zčernalý.
Prach pokryl je a špína dlouhých roků,
rám rozpraskaný a sklo vejpůli,
a maně přec, jda kolem, staneš v kroku
a duší šleh cit jakýs zhynulý.
Pláň kolem v slunci září v jarní kráse,
luk pásy, rybník s květy leknínů,
sníš, rusá dívčí hlavička teď zase
že náhle oknem vyzří ze stínu.
Též mnohé srdce skryly prach a hloží,
sny mládí rozdrtil blesk s vichřicí,
však pohleď skrz – jak oknem zříš svět boží,
kraj duše slunečný a zářící.
63
VY, KTEŘÍ V STESKU...
Vy, kteří v stesku jdete šírou zemí
tak pohrdáni všemi,
vy, kteří trpíte a naříkáte
v té žalů písni svaté!
Vy, kterým život žárlivý a zlostný
dal hloží jen a ostny,
vy, kteří hynete a znáte muka,
v nichž srdce vaše puká!
Vy, kteří bez klidu a opuštěni
jen v mračném dlíte snění,
jichž krok je bídou, slzou, a kde kráčí,
jde v povzdechu a v pláči!
Vám také někdy klid je v světě šírém
tím hojícím vše mírem,
tím odpočinkem stálým a tím ránem,
kde s nadějí zas vstanem.
64
Vám také s nebe vzplá zář hvězdy jedné,
v níž bolest každá bledne,
v níž duše zaplesá a z beznaděje
zas v přístav štěstí spěje!
Dvé očí, které všecky žaly, zmatky
v svůj úsměv pojmou sladký,
v něm vzdechy roztaví své lásky žárem
a v duši dýchnou jarem!
Dvou loktů náruč, z které kadeřavá
k vám svitne dětská hlava,
a v dětském jásotu a v dětském pění
v ráj lidské světy mění...
65
JDOU ŽENCI DO POLÍ.
Jdou ženci do polí, kde žitný lán se snoubí
se zlatem pšenice, jdou s kosami a rouby,
zní krajem veselý jich zpěv, než na souvrati
jak hejno křepelek se v moře klasů ztratí.
Žeň tady! Co dal Bůh a píle hospodáře,
jak z potu vyrostlo, se sklízí v potu tváře;
než pomníš, obilný kde lán se vlnil všady,
jak četa vojáků již stojí snopů řady.
Však zmizí brzy též – vůz, dvěma tažen voly
tu zlatou odváží niv kořist do stodoly,
jež sroubena je z klád a čeká nedočkavě.
Jak září každý hled, všem práce jde tak hravě,
ty žnečky jarý žert hned v cestě najdou kdesi
a v hovor sekáčů se mísí jejich plesy.
66
Vše radost a vše smích! Jen vlčí mák si vzdychne,
kde kosa zazvoní, hlas cikád náhle ztichne.
Jich nadešel též čas – než rozpučí den příští,
klid mrtvý, nehybný snít bude na strništi,
a k modré chrpě kde se nožka stračí vzpíná,
poušť jenom spatří zrak a lada nehostinná.
Tak vždycky život jest. Co jedněm hrobu krovem,
to chléb dá jiným zas a plod je v žití novém,
a jenom vzpomínka rov obletuje snící –
ten skřivan, nad nivou zpěv k nebi vrhající.
67
DO PAMÁTNÍKU.
Bože.
Co napsat mám v ty bílé listy
ve smavém dnů tvých výsluní?
Tys leknínu květ sama čistý,
jenž vzešel žití nad tůní.
Chceš vědět, ona tůň co tají?
Ó neptej se! buď šťastna dál!
Nechť mladé sny ti věčně tkají
pohádku štěstí – nikdy žal.
A co chvil těžkých osud chystá,
nechť v moji hruď se zaryjí –
ve stínu lásky naší jista
ty kveť dál květem lilijí!
68
VAE VICTIS!
Běda přemoženým, běda jim
na vždy ubitým a ztraceným,
kterým noc jen skrýš dá mlhavá,
pro něž jitro žádné nevstává.
Spadla koruna s jich bledých čel,
v duši bloudí mdloba – nepřítel,
a jí druh jen zoufalosti smích,
mrzký strážce domů rozpadlých.
V okenic tmu skrze rokytí
jara pablesk se tam nechytí,
vůně fialek a jasmínu
nepozvou tě sladce do stínu.
69
Vypráhlé ty duše skučící
kvílí po horách jen s vichřicí,
bez plodu se vlekou podle cest,
čeho dotekly se, popel jest.
Zlaté slunce, pro ně nesvítíš,
hvězdy, ukryjte se v mračnou výš,
Bůh je zavrh, a jak v plameni
vryl jim na skráň Kaina znamení.
A jen tam, kde skrze trud a žár
vyraší zas míza nových jar,
hromná síla z duše vytryskne,
naděj zlatým jitrem zavýskne.
Rozperlí se rosa na květech,
růže zadýchne k nim jako v snech –
niva zplesá k nebi zářící,
v hájích rozpějí se slavíci...
70
PO LETECH.
Jen růži do vlasu – co třeba víc?
Však duše – tehdy jak – ti letí vstříc!
Tak stejně vroucí vždy a plamenná
jde skrýt se zas v tvá sněžná ramena.
Byť osud zranil hruď a srdce rval,
v tvých loktech měkkým život, sladkým žal.
Vše bylas mi, čím žena, sestra, druh –
jen to říc mohu: – Žehnej tobě Bůh!
71
SLOKY.
Ne – mistra jednoho stín zářící
mi v duši neplál z žití cest.
Slyšíte? V háji pějí slavíci!
Zříte-li? Nebe plno hvězd!
Ze zdrojů čistých pil jsem – vlastní svět
však pučel v srdci, jásal, pěl –
Že z něho povadl tak mnohý květ?
To vichr sněti zurážel...
Jak život chvěl se duše v zrcadle,
tam radost, a zas hoře mračný zjev –
přes zlobu dne však, tužby zapadlé
zní hrdý, svobodný můj zpěv!
72
DÍVCE SE ZLATÝMI VLASY.
Máš modré oči pomněnek
jak lesní studánka v taji,
za šera, za tichých soumraků
v nich hvězdy prokmitají.
Máš čelo nad sníh bělejší,
vlas nad ním do zlata svítí,
ten šťasten bude as na stokrát,
kdo v jeho chytí se síti.
Máš tílko útlé jak olšina,
jež v potoku shlíží se v kráse,
na tváři poupě ti růžové
jak ve snu zardívá se.
73
Ty tančíš, zpíváš si vesele,
jak skřivan zpívá si v poli,
kdo slyší tě, sotva si vzpomene,
že ho kdes u srdce bolí.
Roj světlušek tě oblétá,
když z luk jdeš, v úsměvu zrakyzraky,
ve vlasech bílý květ kopretin,
v náručí chrpy a máky.
Tak jsem tě jednou potkal též,
mně v srdci zajihlo starém,
mně bylo, ve snu jak kouzelném
když zima potká se s jarem.
74
ŽIVOT.
Když měl v hrsti plno květů,
rád jsem z jeho číše pil;
sladký med byl dívčích retů,
sladký v lásce žití cíl.
Když chyt rádlo drsnou dlaní,
rád jsem svoji líchu ved –
nechť znoj práce čelo sklání,
zlatým plodem zjasní hled.
Když měl trny, těžké hoře
v hruď když zaťalo svůj spár,
děl jsem: Boží lásky z moře
kdo pil radost, pij i zmar.
75
Čekám. Klidně přijmu, z bezdna
dalších let co vypučí –
očí dvou zář plá mi hvězdná,
sladce mřít jí v náručí!
ISOLA BELLA.
[77]
To večer byl, kdy planul růžově
na horách bílý sníh,
a v jezera pláň modře zčeřenou
loď naše veplula –
s paluby vlály šátky ke břehu,
zrak tonul do dálky – –
V mlh šerý přísvit zvolna halil se
hor majestát tak přísně velebný,
až zdály se být mnichů řadou jen
v širokých pláštích s šedou kapucí,
a noc, jak bývá někdy v podzimu,
klesala rychle, ve tmu halíc vše.
Tůň jezera též rázem zčernala,
v níž probleskoval pruh jen z achatu,
jejž rozjetá loď ryla v samet vln.
79
Však ani stožár nebylo již zřít,
a bílá plachta, jak pták do výše
když letí, očím náhle zmizela,
a ticho velké, širé, slavnostní
svou ruku kladlo na daleký svět.
S paluby prchl již, kdo s námi jel:
Angličan suchý s rudým deštníkem
a s dlouhou Miss, jíž oči svítily
pod večer jak dva bledé smaragdy,
švitorné obě mladé Francouzky,
jež stále smály se, Rus vysoký
s tou vážnou, tichou tváří dobráckou,
německý student, hlouček Švýcarů
i ta – ta s lící divně kouzelnou,
jak Sanzio je uměl malovat,
Madonna, v loktech božské Bambino,
nad níž se skláněl Ital osmahlý
s divokým, chmurným zrakem briganta
Umlklo vše, já zůstal v přídi sám
a v lenošku se stočiv, pozorně
jsem zíral mlčky v neproniklou tmu.
Mně zdálo se, že plujem bez konce,
kde žádný duši nekyne již cíl,
kde temnost spí jen věčná, nehnutá,
80
kde žádná hvězda neosvítí noc,
kde tiš, jen tiš a mrtvá prázdnota –
v tu nekonečnou propast daleka,
jež nemá začátku ni východu
a kam se ztrácí, nezříc návratu,
co žilo, všecko. V dálku neznámou.
A v duši náhle lítost zaťala
svůj spár tak bolestně a hlodavě –
Na všecky mladé sny já vzpomínal,
jež křídlem duhovým mi spěly vstříc,
a když jsem chopit chtěl je – ulétly;
na zlaté luky smavých nadějí,
illuse lásky marně odkvetlé;
na přízrak slávy, jenž byl výsměchem;
ach, na co vše já tehdy vzpomínal!
Čar zmizel, kouzlo vše se rozprýsklo,
a to, co plálo v dáli – ideal,
to chtění dobra, touha po kráse,
vše ztrácí se a uniká mi v tmu – –
Rozpřáh jsem náruč: Ne, ó neprchej!
Leč osleplý zrak černou zřel jen tkaň,
já nevěřil již v Světla živou moc,
dech mrazu vál mi v duši mrákotně –
ta noc mně byla jako věčný hrob,
a na kolena kles jsem v zoufalství,
ku předu, k dálce ruce vypjaté – –
81
V tom za skalisko loď se uhnula
a vzkřik jsem úžasem!
Zář jasná udeřila v oči mé,
z vod náhle stříbrných
jak přelud povstal faty morgany,
hle, Ostrov Čarovný!
Nad modrou tůní věnec loggií
se vzpínal s věží, a dál terassou
stoupala k výši zahrad nádhera,
kde palem, datlovníků vějíře
svítily v bujné jarní zeleni.
Nad keře obelisků řada ční,
a na nich hoří zlaté pochodně,
a jasné, bílé sochy z mramoru
v nich skví se krásy živým přeludem.
Tma ve výši, tma vzadu, v dáli též –
zde Světlo jest, zde radost zpívá si,
ze zahrad vane hudba toužící . . .
A na výstupku, mírným obloukem
kde sloupořadí níž se sklánělo,
tančilo sedm dívek bělostných,
a sedm znělo k tomu tamburin
a tichý zpěv se nesl k jezeru –
82
Isola Bella! Ze tmy vstala jsi
tak luzná, zářící!
Mně v duši ještě dnes, kdy smutna jest,
jak ráje skvoucí zjev,
v noc hoře, zoufání plá obraz tvůj,
svět Krásy zázračný!
K SLUNCI.
[85]
MÁJ! SLADKÝ MÁJ...
Máj! sladký máj k nám z jihu letí,
klíč v ruce od všech jarních krás!
Hrst růží hloh má v každé sněti,
a v skalách žežulky zní hlas.
Vzduch vůně pln, a na poupěti
jak slunce vzplál by zlatý jas –
kdo květům chtěl bys záviděti,
pojď ven, chtěj mladým býti zas!
Ó štěstí, s družkou, jaro v duši,
spět v loďce řekou, jeden třpyt,
když v ňadrech mladá láska buší!
87
Nechť máj zas prchne, květy ztratí –
vždy v hrudi touha bude snít,
vždy v srdce láska se zas vrátí!
88
MLÝN V KRAJI.
Pod hrází, skryt v olšoví,
starý mlýn sní zpola,
netřesk sedl na krovy,
sliz a plíseň v kola.
Mech se vine po střeše,
břečťan splývá při zdi,
pod okapem k potěše
holoubků pár hnízdí.
V okně, lásky v zástavu,
zkvetlou myrtu zříti,
níž proud hbitý od splavu
v zeleň luk se řítí.
Pláň zde krásou neskrblí,
jeden květ kol nivy,
a mlýn, stařec přihrblý,
v dumě zří ty divy.
Žernov puklý v nádvoří,
schody rozvráceny,
89
a přec štěstím hovoří
k duši tvé ty stěny.
Jak by děly: – Vlň se dál,
nivo plná zlata,
čas náš ještě nenastal,
však už z dálky chvátá.
Z květu vzroste plný klas,
z klasu zrno živné,
ženců zazní píseň zas,
žár až léta kývne.
Z plných stodol zavolá
jarý klepot cepů,
bystrý proud nám na kola
vběhne v divém tepu.
Oživne zas starý mlýn,
zbudí se v něm síla,
ze zásypů bude v klín
padat moučka bílá.
Byť nám vichr střechu rval,
ničím vše ta ztráta –
šum jen, zraj a vlň se dál,
nivo plná zlata!
90
KDYŽ JARO ZPÍVALO.
Jak veseli jsme byli,
a žertů nemálo,
jak smály se modré háje,
když jaro zpívalo.
Po stezkách rosných a tichých
jsme šli luk zelení,
nad námi jásalo slunce,
stráň v květů plameni.
– Pojď, volali jsme, Štěstí,
ty strážce nedbalý!
A za ruce vedli jsme se
a Štěstí hledali.
91
Kol rybníků a skalin
náš veselý zvonil smích,
kol chrp jsme šli a máků,
však nezřeli jsme jich.
Tvé oči byly tak zářné
a jako noc tvůj vlas,
pěl skřivan nad žitným polem,
jak zlato každý klas.
A strach jsme měli tak trochu,
vždyť sami dva cestou jdem,
kol ani živoucí duše,
jen šírá kvetoucí zem.
A marně voláme druha –
kde Štěstí ukrylo hled ?
Jen rty se setkaly naše –
již u nás bylo hned.
92
HLASY ZVONU.
Zvon duní – zvuky slyš, co lkají v divé směsi,
jak zvíře mystické jež řvou a bijí vzduch:
– Zář rudá, jeden dí, mne láká a mne děsí,
vrah vpadl do kraje jak hejno žravých much.
–– Zřím pláň, dí druhý zas, sta mrtvol pod nebesy,
skřek supů slyším, kde ztich na vždy každý ruch.
A třetí: – Nahých žen hle zástup, které s plesy
tam žoldák objímá a k nářku Bůh je hluch.
A: – K boji! hlučí zas v to vřavou tisíc jiných,
– Vlast volá! divě hřmí ta hrozná kladiva.
A mrtví vstávají už z hrobů v pláštích siných.
– Jak moře nesmírné když tříští skalné tesy,
tak, vlasti, v pomoc jdem, ač den se zpozdívá!
Zvon duní – zvuky slyš, co lkají v divé směsi!
93
SLOKY.
Květ jabloně zas pučí v jarním vzduchu,
mně jako dřív sny mladé zvoní k sluchu,
když, v objetí, jsme alejí šli ztmělou
a řekli si : – Jsme svoji duší celou!
Co dnů již zatím prchlo v časů bezdna –
a v očích tvých vždy zář mně plane hvězdná,
tluk tvého srdce cítím na svém bíti,
jak tehdy, pro mne vším jsi v celém žití!
A s tebou květ, jejž uvila nám láska
v těch šťastných dnech – má víla zlatovláska –
kde chýlím krok, váš obraz vždy jde se mnou
a jitro vždy mně vykouzlí v noc temnou.
Vás v duši, rád chci v osudů změť divou –
mně život stal se pohádkou jen snivou,
kde skřivan v modru nebes jásá ranním
a svět je štěstím, láskou, požehnáním!
94
ZAS PŘIŠLA ZLOBA...
Zas přišla zloba a řekla: – Jsi kořist moje!
Mám sílu, mám lži a klamy, již zanech boje!
Tys k hvězdám toužil svou duší? Jsi prach jen z hlíny!
Chtěls štěstí stavět si hrady? Hleď, zříceniny!
Sny tvoje, tužby tvé všecky jsou přelud vratký,
syn země v prach se zas vrátíš zpět bez památky!
A já jsem děl: – Ať tvá zvůle mně křídla sráží,
chci k výši, na štítech dobra chci státi stráží!
Štvi dál mě, zlobo ty krutá! Nad hmotou duchem
svit jitra, myšlenka vzejde přec věčným vzruchem!
Ať v srdci pochybnost hlodá, hruď bolest střebe,
jak fénix Ideal duše přec vzletí v nebe!
95
PÍSEŇ.
Mladičké jaro vyšlo si
na boží svět,
perlami zaplál od rosy
již každý květ.
Skřivanů píseň veselá
jde do nebes,
nachem se jabloň zarděla,
vše radost, ples.
A láska v srdci bezmrakém
mne očka – spěš,
když celý svět je zázrakem,
ty miluj též!
96
V TATRÁCH.
Strmé štíty, černá bezdna,
v sosnách vítr sobě hvízdá,
domky k stráním přilepeny
jako na krov ptačí hnízda.
Šerá mlha dlouhou třásní
halí sníh a ledy skrývá,
ze salaše trýská světlo,
v salaši si šuhaj zpívá.
– Letí vichry, z dálky letí,
divné zvěsti přinášejí,
v bědu naši šeptají cos
o snech štěstí, o naději.
97
– Jak by se dva rodní bratři
sešli po dlouhých zas letech,
jak by naše stará lípa
v běloskvoucích plála květech.
– Huč jen, lese, dávné stesky,
zuř si, divá metelice,
přijde opět sladké jaro
a s ním písní na tisíce.
– Rozbojníci – skalní orli,
divoženky – vlčí máky,
a v té duši uhnětené
rozpučí to jarem taky.
– Rozhoří se v hrudi srdce
jako vatra pod skalisky,
rozproudí se v svalech síla,
neb svit jitra dní se blízký.
– A ta síla naše právo,
naše hvězda z tůně žalu,
vrahů zášť a zloba pekla
roztříští se o tu skálu...
98
Strmé štíty, černá bezdna,
v sosnách vítr sobě hvízdá,
domky k stráním přilepeny
jako na krov ptačí hnízda.
Letí vichry, z dálky letí,
v teskné srdce naděj sijí –
nad horami blýská zoře,
v Tatrách divě hromy bijí...
99
ŽITNÉ POLE.
Vlní se, vlní v šírou dál
stříbrná, kvetoucí niva,
koníků polních šumný roj
si v taktu vesele zpívá.
V stéblech se koukol zardívá,
chrp modrých družina jásá,
na mezi rozseto plno hvězd,
žluťáčků živá krása.
– Pět peněz, volá křepelka,
motýlů četa se honí,
modravé zvonky na stráni
tichounce, snivě si zvoní.
100
My jdeme tiše též, tichounce
po stezce kvetoucím polem,
sotva že očím věříme,
co štěstí zakleto kolem.
My jdeme, v klasech se ztrácíme,
a ruka s rukou se splétá,
a v duši pučí též zázrakem
ta divná pohádka světa.
Jak máky plane tvá sladká líc,
z tvých očí nebe se dívá –
vlní se, vlní v šírou dál
stříbrná, kvetoucí niva.
101
MÁ VLASTI!
Vrah zlotřilý byť střísnil tvůj běloskvoucí háv,
tvé slávy majestátu se rouhal podlý dav,
byť zvrhlý syn tě zapřel v tvém hoři, neštěstí –
tím dražší v snížení svém jsi nám i v bolesti!
A vznešená nechť líc tvá teď plna stesku, běd,
já věřím, že zas štěstím tvůj rozhoří se hled,
že zpupný jásot smečky té cizí oněmíoněmí,
až z prachu vstaneš hrdá a první nad všemi.
A nechť ta zářná meta se ještě ztrácí v tmách,
nechť srdce naše ještě rvou nejistota, strach,
nechť po našich zde trupech – ty vítěz půjdeš dál,
tvých polnic zvuk se ozve, tvůj rozprchne se žal!...
102
– POJĎ, ŘEKLA TITANIE.
Zas ke mně nachýlila
ty udivené oči,
ty oči safírové –
a objala mě bílou paží,
již zdobí velké zlaté kruhy,
a dlouhé její zlaté vlasy
splývaly dolů po sněžném rouchu
a v třpytu měsíce se chvěly,
jenž před nás rozprostíral
dalekou, bílou cestu – –
Zas omámen jsem stoupal,
kam kynula mi rukou,
103
kam zářící mě vedla,
do jasných, nekonečných světů,
kde zněly písně zlatých lyr,
kde rudé květy hořely,
zahrady kouzelné kde snily,
a zjevy divem utkané
jak ze vzduchu a bílých zoří
nás vítaly a hostily,
snů paláce nám otvíraly,
široké brány, hrdé síně,
kde na stolci, jenž ztopen v lesk,
trůnilo Štěstí.
Zas řekla ke mně sladkým,
jak hudba sladkým hlasem:
– Chtěj, vše to bude tvým,
zde uzdraví se tvé srdce,
nemocné, dětské srdce,
jež doufalo tak marně,
klid najdeš tu, jak toužíš,
i dávné naděje své zlaté,
jen slib, že nevrátíš se
zpět ke chmurnému světu,
kde tolik hořké bídy
a zloby, nenávisti.
104
A rázem pohasla mně
ta všecka zářící krása,
a rovněž sesmutněly její oči,
ty oči safírové –
já neuměl jsem tobě odolat,
ty ubohé mé srdce,
a vrátil jsem své kroky
z kvetoucích zahrad Štěstí
v tu hořkou lidskou bídu.
105
DOŠKOVÁ CHALOUPKO...
Došková chaloupko nízká
pod starou kvetoucí hruší!
Jsi jako obrázek z blízka,
což jsi nám přirostla k duši!
Před okny zahrádka svěží,
s okenic srdce se směje,
ať venku mrzne, ať sněží,
v tobě vždy sluníčko hřeje.
Dál hřej nám duši, jež stydne,
s tvých prahů štěstí k nám chodí –
v tvé, víme, světničce vlídné
se kdys nám Spasitel zrodí!
106
VRBA.
Své matce.
Nad proudem skláněla jasným
svraštělou, sehnutou líc,
stařenka vetchá a smutná,
co rok vždy smutnější víc.
Zářilo na nebi modrém
to slunce úsměvné tak,
v proud jasný stříbrné hvězdy
ztápěly kouzelný zrak.
A v zdroji hrály si rybky,
luh kol se ve květech smál,
leč vrba, stařenka sešlá,
vždy teskně truchlila dál.
107
Ni snítky na zryté hlavě,
ni lístku, holá jen klest –
a sny přec táhly jí duší
jak mládí radostná zvěst.
I zřela v dávných se letech,
když máj byl celičký svět,
jí v klíně hnízdili ptáci,
snět každá zeleň a květ...
A přišly zimní pak mlhy,
sníh bílý zahalil kraj,
leč vrba o jaru snila
svou dále čarovnou báj.
A přišly burné pak vichry,
kmen vetchý zlomily v ráz –
jen na led klesla a vzdychla
a snila o květech zas.
A máj byl. Výhonků svěžích,
kde kořen, tísnil se mrak...
– Jen v snu se usmála tiše
a na vždy zavřela zrak.
108
MLADÝM.
Dál k předu! A vždy výše! Nechť příkré svahy cest,
vy nespoutaní, hrdí dál spějte k světlu hvězd,
zpět neshlížejte dolů – nechť tmí se propasti,
vám dáno, krokem stanout run věčných v oblasti!
A cíl ať nedostupný se zdá a daleký,
vy smíte uchvátit jej všem zlobám na vzteky,
jen k předu orlím letem, kde Pravdy na štítu
Ideal trůní zářný jak slunce v blankytu!
Strast, mdloba hubí duši? Vše pryč, co tísní hruď,
v ní vzdor a sílu obří ta jasná meta vzbuď,
ať hrozí smrt, ať podlost rve vzlety svobodné,
je vaše Jitro, chtějte, jen vůle rozhodne!
109
A nechť se šklebí srázy, nechť výší krouží sup,
nechť pod nohou vám klesá i zkrvavělý trup,
když touha svatá vede vás k jasným výšinám,
ne lež, ne závist, zloba, ne sobectví a klam –
když čisté vaše čelo a čistý váš je štít,
to věčně vaše právo: jít v zápas, vítězit!
110
HVĚZDY.
Vy věčné hvězdy! Zlatý sne v chrámě všehomíra!
Zář vaše jasná věčně v dol země tiše zírá,
a v duši budí touhu k vám v říše nadoblačné.
Co strast a psota lidská! Co smrti smečky lačné!
Vy svědky jste, že skrytý Bůh zjevuje se světu!
Vy lidstvu rcete: – K výši, kdo křídla máš, spěj k letu!
Z chaosu pravěků váš chór nekonečný jásá:
– Jsou ještě Idealy! Jest Dobro a jest Krása!
111
JARNÍ ZPĚV.
Láska tiše v květech zpívá,
ručkou kývá –
slunce střásá zlaté nitě,
probuď se, mé sladké dítě,
duše snivá!
Rozlétly se po jeteli
zlaté včely,
rozjásáno, rozesmáno
vstalo májové dnes ráno,
zázrak celý!
A ty zříš tak zasmušile
v štěstí chvíle?
Jaro, jaro letí světem,
za skřivany dej se letem
v touze zpilé!
112
Zapomeň, co mysl tísní,
v duši vysní
nové blaho radost živá –
láska tiše v květech zpívá
věčnou písní!
113
LIDSTVU.
Jdeš, lidstvo, o zlaté se rouno bít,
o světlé pravdy, o sny dávných věků,
před tebou září Idealu štít,
však kde tvůj cíl? Kdes mizí v pozdaleku!
Již, zdá se, toužená Zem před tebou,
vstříc nese snítku holubička bílá –
leč výš jdou vlny, divoce jen řvou
Charybda Lež a podlá Závist, Scylla.
Zpět vržena zas do bouřících pěn
tvá loď se vrací, dravý proud ji sráží...
Vogue la galère! Byť stožár roztříštěn,
dál bijte vesla, dokud síla v paži!
114
Nad hlavou hvězdy – ať se tmí ta změť,
kde lidské zloby tisíc hadů syčí,
rozviňte plachty, loď zas k předu leť,
kde zámek Štěstí cimbuří svá tyčí!
Zas vichr zadul? Srdce strádá zas?
Zas potvor mořských kol se hrbí šíje?
Rek přijde bílý – mocnou rukou v čas
kormidlo schvátí, ku břehu loď vbije!