– POJĎ, ŘEKLA TITANIE.

František Kvapil

POJĎ, ŘEKLA TITANIE.
Zas ke mně nachýlila ty udivené oči, ty oči safírové – a objala mě bílou paží, již zdobí velké zlaté kruhy, a dlouhé její zlaté vlasy splývaly dolů po sněžném rouchu a v třpytu měsíce se chvěly, jenž před nás rozprostíral dalekou, bílou cestu – – Zas omámen jsem stoupal, kam kynula mi rukou, 103 kam zářící mě vedla, do jasných, nekonečných světů, kde zněly písně zlatých lyr, kde rudé květy hořely, zahrady kouzelné kde snily, a zjevy divem utkané jak ze vzduchu a bílých zoří nás vítaly a hostily, snů paláce nám otvíraly, široké brány, hrdé síně, kde na stolci, jenž ztopen v lesk, trůnilo Štěstí. Zas řekla ke mně sladkým, jak hudba sladkým hlasem: – Chtěj, vše to bude tvým, zde uzdraví se tvé srdce, nemocné, dětské srdce, jež doufalo tak marně, klid najdeš tu, jak toužíš, i dávné naděje své zlaté, jen slib, že nevrátíš se zpět ke chmurnému světu, kde tolik hořké bídy a zloby, nenávisti. 104 A rázem pohasla mně ta všecka zářící krása, a rovněž sesmutněly její oči, ty oči safírové – já neuměl jsem tobě odolat, ty ubohé mé srdce, a vrátil jsem své kroky z kvetoucích zahrad Štěstí v tu hořkou lidskou bídu. 105