SLOKY.

František Kvapil

SLOKY.
Květ jabloně zas pučí v jarním vzduchu, mně jako dřív sny mladé zvoní k sluchu, když, v objetí, jsme alejí šli ztmělou a řekli si : – Jsme svoji duší celou! Co dnů již zatím prchlo v časů bezdna – a v očích tvých vždy zář mně plane hvězdná, tluk tvého srdce cítím na svém bíti, jak tehdy, pro mne vším jsi v celém žití! A s tebou květ, jejž uvila nám láska v těch šťastných dnech – má víla zlatovláska – kde chýlím krok, váš obraz vždy jde se mnou a jitro vždy mně vykouzlí v noc temnou. Vás v duši, rád chci v osudů změť divou – mně život stal se pohádkou jen snivou, kde skřivan v modru nebes jásá ranním a svět je štěstím, láskou, požehnáním! 94