PODZIMNÍ DUMA.

PODZIMNÍ DUMA. Památce Anny Hübnerové.
[43] Po stezkách zapadlých, kam rudé listí svál mrazivý Sever, když je s větví oderval, – svist jeho drsně ti zní ještě do ucha – mha plouží se a s ní jde zimy předtucha. Les divně smutný jest a pustý. V mechu klín jen hrozny krvavé se chýlí jeřabin, květ mrtvý jeseně, jejž dávno odkvetlá si krasavice zem teď ve vlas zapletla. Sbor pěvců odletěl. Kde drozdů, sýkorek ples jásal, havranů jen slyšíš divý skřek, a kde se jahod nach chvěl vůně zátopou, vřes, uschlé borůvčí ti praská pod stopou. 45 Do moří mlhavých jde bledé slunce spat a země tká si již svůj rubášový šat – co radost, krása, květ, vše prchlo ve chvatu – vše odešlo – kdes tam, zkad není návratu. Odešlo. Jako ta, jež také byla všech jen radost a jen zář – a zmizela jak v snech, tak v samém květu svém, kde klid a zátiší – když její čistý duch plál krásou nejvyšší. Poutníku, který v luh jdeš, jarem na květy když božský paprslek byl krásy rozsetý, zda růži spatřil jsi, jíž plamen hárá v líc, a lilie zdaž třpyt ti bělostný spěl vstříc? Proč s růže opadl nach vonný, zářící, proč zlomen lilie stvol krutou vichřicí? Proč, co dnes půvabem a mládím, zítra jen prach, zkazka minulá a marný, zašlý sen? Proč Osud, kolesa kde valí neblahá, svým šípem nejlepší vždy srdce zasahá, a urvav snahy vše i květy spanilé dál mračný, zlostný v před se řítí bez cíle? 46 Rci, divá bolesti, než v duši zatneš spár, zdaž cíl to žití jen, by schvátil je vždy zmar, a tužby vznešené, vznět ducha, naděje by padly bez hlesu v muk hluché peřeje? Když rolník do brázdy vrh símě, vzroste zas, pod slunce polibkem zas kvete, zraje v klas, rci, zdali z brázdy té, kam sije Smrt, pak svit se nový probudí, kdos nový začne žít? Jdem ze tmy ve tmu zas, neb to zde snění teď a den je teprv tam? Kdož dá zde odpověď! A naše touhy, sny, boj věčný o štěstí jak svíce zhasíná, tak zhasnou bez zvěsti? Ty, kterás odešla v ty dálné ostrovy, zdaž nyní šťastna jsi? Tvůj ret nic nepoví – v tvém oku zhasl svit a sen tvůj daleký – ne, není návratu! Tys zašla na věky! Jak zázrak byla jsi v tom světě, a vždy výš jsi kázala nám jít. Teď mrtva jsi a spíš – jen břečtan zelený tvůj rov teď opíná – to vše, co zbylo nám – sen pouhý, vidina... 47 Odešlas. Nám se zdá, že ztměl se celý svět, a co svět růží měl, že zvadl každý květ. Tys šla – my zůstali, a dál tu jdouce tmou jen vzdechy šleme teď a slzy za tebou...