ISOLA BELLA.

ISOLA BELLA.
[77] To večer byl, kdy planul růžově na horách bílý sníh, a v jezera pláň modře zčeřenou loď naše veplula – s paluby vlály šátky ke břehu, zrak tonul do dálky – – V mlh šerý přísvit zvolna halil se hor majestát tak přísně velebný, až zdály se být mnichů řadou jen v širokých pláštích s šedou kapucí, a noc, jak bývá někdy v podzimu, klesala rychle, ve tmu halíc vše. Tůň jezera též rázem zčernala, v níž probleskoval pruh jen z achatu, jejž rozjetá loď ryla v samet vln. 79 Však ani stožár nebylo již zřít, a bílá plachta, jak pták do výše když letí, očím náhle zmizela, a ticho velké, širé, slavnostní svou ruku kladlo na daleký svět. S paluby prchl již, kdo s námi jel: Angličan suchý s rudým deštníkem a s dlouhou Miss, jíž oči svítily pod večer jak dva bledé smaragdy, švitorné obě mladé Francouzky, jež stále smály se, Rus vysoký s tou vážnou, tichou tváří dobráckou, německý student, hlouček Švýcarů i ta – ta s lící divně kouzelnou, jak Sanzio je uměl malovat, Madonna, v loktech božské Bambino, nad níž se skláněl Ital osmahlý s divokým, chmurným zrakem briganta Umlklo vše, já zůstal v přídi sám a v lenošku se stočiv, pozorně jsem zíral mlčky v neproniklou tmu. Mně zdálo se, že plujem bez konce, kde žádný duši nekyne již cíl, kde temnost spí jen věčná, nehnutá, 80 kde žádná hvězda neosvítí noc, kde tiš, jen tiš a mrtvá prázdnota – v tu nekonečnou propast daleka, jež nemá začátku ni východu a kam se ztrácí, nezříc návratu, co žilo, všecko. V dálku neznámou. A v duši náhle lítost zaťala svůj spár tak bolestně a hlodavě – Na všecky mladé sny já vzpomínal, jež křídlem duhovým mi spěly vstříc, a když jsem chopit chtěl je – ulétly; na zlaté luky smavých nadějí, illuse lásky marně odkvetlé; na přízrak slávy, jenž byl výsměchem; ach, na co vše já tehdy vzpomínal! Čar zmizel, kouzlo vše se rozprýsklo, a to, co plálo v dáli – ideal, to chtění dobra, touha po kráse, vše ztrácí se a uniká mi v tmu – – Rozpřáh jsem náruč: Ne, ó neprchej! Leč osleplý zrak černou zřel jen tkaň, já nevěřil již v Světla živou moc, dech mrazu vál mi v duši mrákotně – ta noc mně byla jako věčný hrob, a na kolena kles jsem v zoufalství, ku předu, k dálce ruce vypjaté – – 81 V tom za skalisko loď se uhnula a vzkřik jsem úžasem! Zář jasná udeřila v oči mé, z vod náhle stříbrných jak přelud povstal faty morgany, hle, Ostrov Čarovný! Nad modrou tůní věnec loggií se vzpínal s věží, a dál terassou stoupala k výši zahrad nádhera, kde palem, datlovníků vějíře svítily v bujné jarní zeleni. Nad keře obelisků řada ční, a na nich hoří zlaté pochodně, a jasné, bílé sochy z mramoru v nich skví se krásy živým přeludem. Tma ve výši, tma vzadu, v dáli též – zde Světlo jest, zde radost zpívá si, ze zahrad vane hudba toužící . . . A na výstupku, mírným obloukem kde sloupořadí níž se sklánělo, tančilo sedm dívek bělostných, a sedm znělo k tomu tamburin a tichý zpěv se nesl k jezeru – 82 Isola Bella! Ze tmy vstala jsi tak luzná, zářící! Mně v duši ještě dnes, kdy smutna jest, jak ráje skvoucí zjev, v noc hoře, zoufání plá obraz tvůj, svět Krásy zázračný!