To večer byl, kdy planul růžově
na horách bílý sníh,
a v jezera pláň modře zčeřenou
loď naše veplula –
s paluby vlály šátky ke břehu,
zrak tonul do dálky – –
V mlh šerý přísvit zvolna halil se
hor majestát tak přísně velebný,
až zdály se být mnichů řadou jen
v širokých pláštích s šedou kapucí,
a noc, jak bývá někdy v podzimu,
klesala rychle, ve tmu halíc vše.
Tůň jezera též rázem zčernala,
v níž probleskoval pruh jen z achatu,
jejž rozjetá loď ryla v samet vln.
Však ani stožár nebylo již zřít,
a bílá plachta, jak pták do výše
když letí, očím náhle zmizela,
a ticho velké, širé, slavnostní
svou ruku kladlo na daleký svět.
S paluby prchl již, kdo s námi jel:
Angličan suchý s rudým deštníkem
a s dlouhou Miss, jíž oči svítily
pod večer jak dva bledé smaragdy,
švitorné obě mladé Francouzky,
jež stále smály se, Rus vysoký
s tou vážnou, tichou tváří dobráckou,
německý student, hlouček Švýcarů
i ta – ta s lící divně kouzelnou,
jak Sanzio je uměl malovat,
Madonna, v loktech božské Bambino,
nad níž se skláněl Ital osmahlý
s divokým, chmurným zrakem briganta
Umlklo vše, já zůstal v přídi sám
a v lenošku se stočiv, pozorně
jsem zíral mlčky v neproniklou tmu.
Mně zdálo se, že plujem bez konce,
kde žádný duši nekyne již cíl,
kde temnost spí jen věčná, nehnutá,
kde žádná hvězda neosvítí noc,
kde tiš, jen tiš a mrtvá prázdnota –
v tu nekonečnou propast daleka,
jež nemá začátku ni východu
a kam se ztrácí, nezříc návratu,
co žilo, všecko. V dálku neznámou.
A v duši náhle lítost zaťala
svůj spár tak bolestně a hlodavě –
Na všecky mladé sny já vzpomínal,
jež křídlem duhovým mi spěly vstříc,
a když jsem chopit chtěl je – ulétly;
na zlaté luky smavých nadějí,
illuse lásky marně odkvetlé;
na přízrak slávy, jenž byl výsměchem;
ach, na co vše já tehdy vzpomínal!
Čar zmizel, kouzlo vše se rozprýsklo,
a to, co plálo v dáli – ideal,
to chtění dobra, touha po kráse,
vše ztrácí se a uniká mi v tmu – –
Rozpřáh jsem náruč: Ne, ó neprchej!
Leč osleplý zrak černou zřel jen tkaň,
já nevěřil již v Světla živou moc,
dech mrazu vál mi v duši mrákotně –
ta noc mně byla jako věčný hrob,
a na kolena kles jsem v zoufalství,
ku předu, k dálce ruce vypjaté – –
V tom za skalisko loď se uhnula
a vzkřik jsem úžasem!
Zář jasná udeřila v oči mé,
z vod náhle stříbrných
jak přelud povstal faty morgany,
hle, Ostrov Čarovný!
Nad modrou tůní věnec loggií
se vzpínal s věží, a dál terassou
stoupala k výši zahrad nádhera,
kde palem, datlovníků vějíře
svítily v bujné jarní zeleni.
Nad keře obelisků řada ční,
a na nich hoří zlaté pochodně,
a jasné, bílé sochy z mramoru
v nich skví se krásy živým přeludem.
Tma ve výši, tma vzadu, v dáli též –
zde Světlo jest, zde radost zpívá si,
ze zahrad vane hudba toužící . . .
A na výstupku, mírným obloukem
kde sloupořadí níž se sklánělo,
tančilo sedm dívek bělostných,
a sedm znělo k tomu tamburin
a tichý zpěv se nesl k jezeru –
Isola Bella! Ze tmy vstala jsi
tak luzná, zářící!
Mně v duši ještě dnes, kdy smutna jest,
jak ráje skvoucí zjev,
v noc hoře, zoufání plá obraz tvůj,
svět Krásy zázračný!