PO LETECH.

František Kvapil

PO LETECH.
Jen růži do vlasu – co třeba víc? Však duše – tehdy jak – ti letí vstříc! Tak stejně vroucí vždy a plamenná jde skrýt se zas v tvá sněžná ramena. Byť osud zranil hruď a srdce rval, v tvých loktech měkkým život, sladkým žal. Vše bylas mi, čím žena, sestra, druh – jen to říc mohu: – Žehnej tobě Bůh! 71