„JITRO“ MICHALA ANGELA.

František Kvapil

„JITRO“ MICHALA ANGELA.
Po noci, která strast jen byla, – probuzení! Sen aspoň na chvíli chtěl uspat bolest žití, psa, který dřímá sic, však umlknout s to není – a teď zas všechen trud se valem k duši řítí. Ah! Zasnout na věky! Co štěstí by v tom bylo! S té hroudy země pryč, kde jenom podlost dýchá a šklebná nenávist, zlo vítěz kde, a pýcha kde ducha otročí... Ó žití, tvé to dílo! Klam, závist, sobectví jdou za tvým krokem všude, a darmo tážeš se: – Kdy, Bože, jinak bude? Tys věřil v pravdu kdys? – Lež pánem všeho světa. Chtěls dobro? – Zloba jen a zášť z tvých činů zkvétá, Chtěls mít vlast svobodnou? – Zříš otroky a raby. Ne, lstivé chiméry jen před tvou duší letí, a lapáš po stínu, chtě za jich rojem spěti. V moc doufals myšlenky? – Sám chorý jsi a slabý... 34 Ah! Zasnout! Ze snů tvých však ráno tvé tě zbudí... A ptáš se, k čemu žít? Proč duch se marně trudí? To, bloude, otázka je věčná, – nejděsnější! Vždy stojí před tebou a lež jí nezkonejší, a láká duši v hloub, kde noc je, dolů – dolů – – Ó klamné naděje! Ó věčná tůni bolu! Zdaž ty jí odoláš, mé duše hrdá sílo? Ah! Neprobudit se! Co štěstí by v tom bylo... 35