VRBA.

VRBA. Své matce.
Nad proudem skláněla jasným svraštělou, sehnutou líc, stařenka vetchá a smutná, co rok vždy smutnější víc. Zářilo na nebi modrém to slunce úsměvné tak, v proud jasný stříbrné hvězdy ztápěly kouzelný zrak. A v zdroji hrály si rybky, luh kol se ve květech smál, leč vrba, stařenka sešlá, vždy teskně truchlila dál. 107 Ni snítky na zryté hlavě, ni lístku, holá jen klest – a sny přec táhly jí duší jak mládí radostná zvěst. I zřela v dávných se letech, když máj byl celičký svět, jí v klíně hnízdili ptáci, snět každá zeleň a květ... A přišly zimní pak mlhy, sníh bílý zahalil kraj, leč vrba o jaru snila svou dále čarovnou báj. A přišly burné pak vichry, kmen vetchý zlomily v ráz – jen na led klesla a vzdychla a snila o květech zas. A máj byl. Výhonků svěžích, kde kořen, tísnil se mrak... – Jen v snu se usmála tiše a na vždy zavřela zrak. 108