ZÁTOKA.

ZÁTOKA.
V kout lesa zaříznut klín vod se hrouží líný, a nad ním olše sní a kvetou ostružiny, Tiš nepohnutá zde – jen modrá vážka v letu se vzduchem zamihne, trs vodních zlíbá květů. Kol břehu kapradí se vine stuha svěží a žluté listí v něm jak padlé zlato leží. Jen někdy rákosí cos šepce k tůni tiše, když větřík hodí v ně hrst jehnědů tam s výše. Z luk blízkých zalétá sem vůně, odkud časem v let čejka zdvihne se a volá teskným hlasem. 55 Pak opět ztichne vše. Jdu břehem, kde se stmívá, vše zdá se báseň být tak chmurná, zádumčivá. Vše zdá se mrtvo být – a přec, když západ věsí své rudé červánky v luh setmělý a v lesy, žár sterý, sterý ruch v té chví se tůni chladné... – I duše zázrak jest, když lásky zář v ni padne. 56