DVĚ MUŠKY.

František Kvapil

DVĚ MUŠKY.
Za zimních večerů sněživých, když srdce usychá steskem, kol lampy mé se míhají dvě mušky s kovovým leskem. Co den je vítám, hostím též, můj smutek znenáhla taje, a prášek z cukru jim zdvořile dám vždycky v krůpějku čaje. Ty hody! A zas frr... do výše, vesele honí se kolem, sedají na skripta, na knihy, jsou pány nad celým stolem. 32 Až kdysi jedna z nich zmámena neb z bujné svévole spolu se vrhla přímo v plam zářící a mrtva dopadla dolů. Jen druhá zbyla. V mé samotě co večer lítá a bzučí, vždy moudře plameni vyhne se a mne též moudrosti učí. Vsak nevím – kolem když míhá se ta muška s kovovým leskem – co líp, v ráz skončit bol života či dále zmírati steskem? 33