STARÉ ZAHRADĚ V S., kterou vykáceli.

František Kvapil

STARÉ ZAHRADĚ V S., kterou vykáceli.
Již svěží haluze tvých nezašumí zelených stromů, co tu sladce snily sta let své tiché, zamyšlené dumy, již neověsí skráně jich květ bílý, když Máj jde světem, ani zlatý plod s nich v podzim nepřivábí hloučky dětí – nepřítel Krásy, zlobný lidský rod, jenž ničí vše, kde musí záviděti, ten starý sad, když ve květech se ztrácel, vymýtil, krutě ranou seker zkácel. Kam uprchli jste, drobní pěvci malí, když hnízda vaše ve prach rozmetali? 37 Kam křídla umdlená jste schýlili? Co bylo v ořeší tu švitoření! Teď sotva cvrček v trávě zakvílí, po zpěvu, po radosti stopy není. Jen kmeny holé, větví zbavené tu leží mrtvy – zhouba kol a spousta! Kdo vašich plesů ještě vzpomene? Kde žluté krčky jsou, v něž drobná sousta jste snášeli, kde očka, vesele jež dívala se z hnizd? Kde všecko štěstí, jež plálo v houšti listů přitmělé? Kol změť jen usekaných ratolestí!... Pod klenbou jabloní a starých hruší jak snilo se! Tam básník přicházel, by krásou sytil zachmuřenou duši, a v perlách písní svých ji rozházel do lidských srdcí zas – tam z večera, když světů hvězdných vzplála nádhera, šli milenci, dvě roztoužená děcka, jež nepoznala ještě žití běd, a naděje jich k ráji spěla všecka – kde bloudí teď jich rozesněný hled? A ze školy když havěť veselá sem pod stromy se v smíchu rozsypala – 38 kam se ta všecka radost poděla, kde zůstala ta drobotina malá? Kde jásot jich, kde křik a laškování, hry bujné chlapců, dívek zpěvy zas? Vše to již nevrátí se, marné ptaní! Zde smrt jen slaví nelítostný kvas, se stráně k němuž kostel zasmušilý zří teskně, starou hlavu smutně chýlí... Neblahá ruko, která jsi se zdvihla, bys zničila tu všecku líbeznost! Tvých seker zlost proč Poesii stihla v tom pustém kraji, strom kde vzácný host, jen rovná pole, plochá nížina kde v šíř i dál své lány rozpíná? Kol poutník půjde, v žáru poledne chce unaven tu v stínu spočinouti – jak zklamán jest, když kol se rozhlédne! Dál musí v úpalu zas trudnou poutí – – Jen na chvíli mdlá noha uvázla: – Ta zhubivší to uschni ruka zlá! 39

Básně v knize Když kvetly máky: