LIDSTVU.

František Kvapil

LIDSTVU.
Jdeš, lidstvo, o zlaté se rouno bít, o světlé pravdy, o sny dávných věků, před tebou září Idealu štít, však kde tvůj cíl? Kdes mizí v pozdaleku! Již, zdá se, toužená Zem před tebou, vstříc nese snítku holubička bílá – leč výš jdou vlny, divoce jen řvou Charybda Lež a podlá Závist, Scylla. Zpět vržena zas do bouřících pěn tvá loď se vrací, dravý proud ji sráží... Vogue la galère! Byť stožár roztříštěn, dál bijte vesla, dokud síla v paži! 114 Nad hlavou hvězdy – ať se tmí ta změť, kde lidské zloby tisíc hadů syčí, rozviňte plachty, loď zas k předu leť, kde zámek Štěstí cimbuří svá tyčí! Zas vichr zadul? Srdce strádá zas? Zas potvor mořských kol se hrbí šíje? Rek přijde bílý – mocnou rukou v čas kormidlo schvátí, ku břehu loď vbije!