KDYŽ KVETLY MÁKY.

KDYŽ KVETLY MÁKY.
[7] Na úhoře planou vlčí máky, slunce hází polibky jim žhavé, nad lesy se zdvihá bílá pára, jako závoj vlaje nad modříny. Ticho, ticho – polední vzduch sálá jako z pecí nebes živý oheň, na úhoře planou vlčí máky, vášnivě se kloní k modrým chrpám. Ticho, ticho – tajemné a snivé šepty vanou od borovic temných, jejich kůra, roztavené zlato, na zeleném luhu z dálky svítí. Zamyšlena těká moje duše nad krajem až k šerým v dáli horám, na úhoře planou vlčí máky, v duši sny zas hoří rudým květem. [9] Vyrostly jak trní polních mezí, žádné oko s láskou nezří na ně, vítr bije v duhová jich křídla, dešť je šlehá divou metelicí. Nikdo nevítá jich vlídným slovem, mráz jim často první snítky spálil – ale hvozdů šum spěl nad jich hlavou, v poupata jich zářily kdys hvězdy. Utrhne je cizí chladná ruka, pohodí je, uvadnou kdes v smetí – přec však jasné líbalo je slunce, skřivan jásal nad nimi své písně. Ticho, ticho – polední je snění a v mé duši plno rudých květůkvětů, nad lesy se zdvihá bílá pára, na úhoře planou vlčí máky.