KDYŽ KVETLY MÁKY.
[7]
Na úhoře planou vlčí máky,
slunce hází polibky jim žhavé,
nad lesy se zdvihá bílá pára,
jako závoj vlaje nad modříny.
Ticho, ticho – polední vzduch sálá
jako z pecí nebes živý oheň,
na úhoře planou vlčí máky,
vášnivě se kloní k modrým chrpám.
Ticho, ticho – tajemné a snivé
šepty vanou od borovic temných,
jejich kůra, roztavené zlato,
na zeleném luhu z dálky svítí.
Zamyšlena těká moje duše
nad krajem až k šerým v dáli horám,
na úhoře planou vlčí máky,
v duši sny zas hoří rudým květem.
[9]
Vyrostly jak trní polních mezí,
žádné oko s láskou nezří na ně,
vítr bije v duhová jich křídla,
dešť je šlehá divou metelicí.
Nikdo nevítá jich vlídným slovem,
mráz jim často první snítky spálil –
ale hvozdů šum spěl nad jich hlavou,
v poupata jich zářily kdys hvězdy.
Utrhne je cizí chladná ruka,
pohodí je, uvadnou kdes v smetí –
přec však jasné líbalo je slunce,
skřivan jásal nad nimi své písně.
Ticho, ticho – polední je snění
a v mé duši plno rudých květůkvětů,
nad lesy se zdvihá bílá pára,
na úhoře planou vlčí máky.