JDOU ŽENCI DO POLÍ.

František Kvapil

JDOU ŽENCI DO POLÍ.
Jdou ženci do polí, kde žitný lán se snoubí se zlatem pšenice, jdou s kosami a rouby, zní krajem veselý jich zpěv, než na souvrati jak hejno křepelek se v moře klasů ztratí. Žeň tady! Co dal Bůh a píle hospodáře, jak z potu vyrostlo, se sklízí v potu tváře; než pomníš, obilný kde lán se vlnil všady, jak četa vojáků již stojí snopů řady. Však zmizí brzy též – vůz, dvěma tažen voly tu zlatou odváží niv kořist do stodoly, jež sroubena je z klád a čeká nedočkavě. Jak září každý hled, všem práce jde tak hravě, ty žnečky jarý žert hned v cestě najdou kdesi a v hovor sekáčů se mísí jejich plesy. 66 Vše radost a vše smích! Jen vlčí mák si vzdychne, kde kosa zazvoní, hlas cikád náhle ztichne. Jich nadešel též čas – než rozpučí den příští, klid mrtvý, nehybný snít bude na strništi, a k modré chrpě kde se nožka stračí vzpíná, poušť jenom spatří zrak a lada nehostinná. Tak vždycky život jest. Co jedněm hrobu krovem, to chléb dá jiným zas a plod je v žití novém, a jenom vzpomínka rov obletuje snící – ten skřivan, nad nivou zpěv k nebi vrhající. 67