JDOU ŽENCI DO POLÍ.
Jdou ženci do polí, kde žitný lán se snoubí
se zlatem pšenice, jdou s kosami a rouby,
zní krajem veselý jich zpěv, než na souvrati
jak hejno křepelek se v moře klasů ztratí.
Žeň tady! Co dal Bůh a píle hospodáře,
jak z potu vyrostlo, se sklízí v potu tváře;
než pomníš, obilný kde lán se vlnil všady,
jak četa vojáků již stojí snopů řady.
Však zmizí brzy též – vůz, dvěma tažen voly
tu zlatou odváží niv kořist do stodoly,
jež sroubena je z klád a čeká nedočkavě.
Jak září každý hled, všem práce jde tak hravě,
ty žnečky jarý žert hned v cestě najdou kdesi
a v hovor sekáčů se mísí jejich plesy.
66
Vše radost a vše smích! Jen vlčí mák si vzdychne,
kde kosa zazvoní, hlas cikád náhle ztichne.
Jich nadešel též čas – než rozpučí den příští,
klid mrtvý, nehybný snít bude na strništi,
a k modré chrpě kde se nožka stračí vzpíná,
poušť jenom spatří zrak a lada nehostinná.
Tak vždycky život jest. Co jedněm hrobu krovem,
to chléb dá jiným zas a plod je v žití novém,
a jenom vzpomínka rov obletuje snící –
ten skřivan, nad nivou zpěv k nebi vrhající.
67