S HOR VYSOKÝCH...

František Kvapil

S HOR VYSOKÝCH...
S hor vysokých se dívám na města trpasličí, na hnízda pídimužů, kde maličké je všecko, tak směšně nepatrné – zřím jejich shon a vřavu, jich malicherné půtky, jich pře a sny a touhy, jež mravenčí tak mírou chtí obsáhnout svět šírý, jej podmanit a skrušit, – co Osud s výše zírá a útrpně se směje. Ten každý červík dole tak pln je směšné pýchy, jak páv si vykračuje 25 slepičí malou nožkou, s mozečkem náprstkovým, kde myšlenky se rodí nádherné, světoborné – vždyť přesvědčen je každý, že vesmír jemu patří, hor velebná ta krása, hvězd skvoucí miliardy, i že to zlaté slunce jen pro něj svítí, hřeje, a vše, co žije, dýchá, že otročit má jemu. A v zadu se mu houpá s pentličkou dlouhý cůpek všech předsudků, co žily již celé věky před ním a které pilně sbíral jak vzácný, drahý odkaz. Co světlého měl v srdci, co v dušičce měl dobra, to všecko vytáh, vysál ten klátící se cůpek všech předsudků, co žily již celé věky před ním a které pilně sbíral jak vzácný, drahý odkaz. Co světlého měl v srdci, co v dušičce měl dobra, to všecko vytáh, vysál ten klátící se cůpek, že zbyl jen suchý pahýl bez lásky, bez radosti a světu bez užitku. Těch červíků se hemží 26 jak bez počtu tam dole, a rvou a prou a drou se, druh pohlcuje druha, druh nad druha sám horší, že s hnusem odvracím se, když zřím tu hloupou frašku. A v tom se cosi hnulo tak bezděky v mém srdci – vždyť je ta hloupá fraška těch trpaslíků život, tak smutný, bezúčelný, tak plný běd a strastí – mých bratří je to žití, mé vlastní je to žití. A v hrudi červíků těch, kde lež a závist vládne, kde zloba vždy je doma, tam kdesi v koutku duše přec ještě cosi svítí jak rosná čistá perla – to lítost je a hořkost nad nesmírnou tou bědou těch druhých ubožáků i nad tou bědou vlastní – – 27 – Co Osud s výše zíral a útrpně jen smál se, já nad tou komédií tak komáří a směšnou, tak nízkou, malichernou jen bolestně jsem plakal. 28

Básně v knize Když kvetly máky: