S hor vysokých se dívám
na města trpasličí,
na hnízda pídimužů,
kde maličké je všecko,
tak směšně nepatrné –
zřím jejich shon a vřavu,
jich malicherné půtky,
jich pře a sny a touhy,
jež mravenčí tak mírou
chtí obsáhnout svět šírý,
jej podmanit a skrušit,
– co Osud s výše zírá
a útrpně se směje.
Ten každý červík dole
tak pln je směšné pýchy,
jak páv si vykračuje
slepičí malou nožkou,
s mozečkem náprstkovým,
kde myšlenky se rodí
nádherné, světoborné –
vždyť přesvědčen je každý,
že vesmír jemu patří,
hor velebná ta krása,
hvězd skvoucí miliardy,
i že to zlaté slunce
jen pro něj svítí, hřeje,
a vše, co žije, dýchá,
že otročit má jemu.
A v zadu se mu houpá
s pentličkou dlouhý cůpek
všech předsudků, co žily
již celé věky před ním
a které pilně sbíral
jak vzácný, drahý odkaz.
Co světlého měl v srdci,
co v dušičce měl dobra,
to všecko vytáh, vysál
ten klátící se cůpek
všech předsudků, co žily
již celé věky před ním
a které pilně sbíral
jak vzácný, drahý odkaz.
Co světlého měl v srdci,
co v dušičce měl dobra,
to všecko vytáh, vysál
ten klátící se cůpek,
že zbyl jen suchý pahýl
bez lásky, bez radosti
a světu bez užitku.
Těch červíků se hemží
jak bez počtu tam dole,
a rvou a prou a drou se,
druh pohlcuje druha,
druh nad druha sám horší,
že s hnusem odvracím se,
když zřím tu hloupou frašku.
A v tom se cosi hnulo
tak bezděky v mém srdci –
vždyť je ta hloupá fraška
těch trpaslíků život,
tak smutný, bezúčelný,
tak plný běd a strastí –
mých bratří je to žití,
mé vlastní je to žití.
A v hrudi červíků těch,
kde lež a závist vládne,
kde zloba vždy je doma,
tam kdesi v koutku duše
přec ještě cosi svítí
jak rosná čistá perla –
to lítost je a hořkost
nad nesmírnou tou bědou
těch druhých ubožáků
i nad tou bědou vlastní – –
– Co Osud s výše zíral
a útrpně jen smál se,
já nad tou komédií
tak komáří a směšnou,
tak nízkou, malichernou
jen bolestně jsem plakal.