„JITRO“ MICHALA ANGELA.
Po noci, která strast jen byla, – probuzení!
Sen aspoň na chvíli chtěl uspat bolest žití,
psa, který dřímá sic, však umlknout s to není –
a teď zas všechen trud se valem k duši řítí.
Ah! Zasnout na věky! Co štěstí by v tom bylo!
S té hroudy země pryč, kde jenom podlost dýchá
a šklebná nenávist, zlo vítěz kde, a pýcha
kde ducha otročí... Ó žití, tvé to dílo!
Klam, závist, sobectví jdou za tvým krokem všude,
a darmo tážeš se: – Kdy, Bože, jinak bude?
Tys věřil v pravdu kdys? – Lež pánem všeho světa.
Chtěls dobro? – Zloba jen a zášť z tvých činů zkvétá,
Chtěls mít vlast svobodnou? – Zříš otroky a raby.
Ne, lstivé chiméry jen před tvou duší letí,
a lapáš po stínu, chtě za jich rojem spěti.
V moc doufals myšlenky? – Sám chorý jsi a slabý...
34
Ah! Zasnout! Ze snů tvých však ráno tvé tě zbudí...
A ptáš se, k čemu žít? Proč duch se marně trudí?
To, bloude, otázka je věčná, – nejděsnější!
Vždy stojí před tebou a lež jí nezkonejší,
a láká duši v hloub, kde noc je, dolů – dolů – –
Ó klamné naděje! Ó věčná tůni bolu!
Zdaž ty jí odoláš, mé duše hrdá sílo?
Ah! Neprobudit se! Co štěstí by v tom bylo...
35