Nebyl na vlnách to pablesk luny snící,
na poušti to cherub stanul s večernicí.
O boží on lásce boží hledá divy –
hle, tam nad oblaka sup teď vzlétl sivý.
– Král jsem nebes! volá, – na končinách světa
hvězdy předstihne má peruť rychloletá!
A než zavlál křídlem, Beduina střela
ptáku velikánu prsa zkrvavěla.
A než měsíc bledý skryl se za oblaky,
naposled zřel k nebi hasnoucími zraky.
Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá:
– Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!
A když zvedl zraky – v rudé ranní zoři
královského tygra zlatá hříva hoří.
– Král jsem pouště! volá, – co zde život dýše,
vlastní krví v písku sled mé slávy píše!
A než zrakem blýskl – kopí Beduina
zatíná se v hrdé srdce pouště syna.
V žhoucím žáru slunce trup se tygra bělí –
Beduin zas v dálku letí bleskem střely.
Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá:
– Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!
A když zvedl zraky – hle, tu vír se točí –
k Beduinu divých zablýsklo dvé očí:
– Samum jsem! tak volá, – Samum, vládce světa!
Nebesa i země kořisť má i meta!
A jak zavál dechem – nebe zruměnilo,
oblaka i země písku moře bylo.
A když vlny moře ztišily se rudé,
sup – a tygr – stín kde Beduina bude?
Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá:
– Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!
A když zvedl zraky – obraz, hle, tu nový!
Rozbil chudý poutník stan si pod palmoví.
U veřejí jeho mladá, chorá žena –
i ten smědý nomád o útěchu sténá.
Na koberci sešlém v jitřní záři klečí:
– Allah, Akbàr Allah! Nad Boha kdo větší?
Vedl jsi nás, Pane, mořem hor i písku,
naše noha stop se dotkla obelisků.
Nestihl nás dravec ani moru střela,
a hle, v dáli šeré Mekka již se bělá!
Dojíti dej šťastně pouti požehnané –
Allah, Akbàr Allah! Veliký jsi, Pane!
A než zlaté slunce v poušť se nachýlilo,
ne již dvou – tří šťastných lidí v stanu bylo.
A tam nad kolébkou cherub křídla sklání:
– Boží lásku zřel jsem v bídě, v pohrdání!
Slzou zrodila se z pokory a bolu,
před trůn boží spěla blesků při plápolu!