Na zemi noc a mráz a sněhu běl,
na nebi jasných hvězd se lesknou krásy,
a mezi nimi vlasem rozchvěným
osudná hvězda budí hrůzné žasy.
Zoufalá touha mírem honí ji,
kolotu svému marně hledá středy,
potřásá v běhu kštící plamennou,
upírá na zem divotřpytné hledy.
Pod ní se cháta šeří na stepi,
zuřivý vichor ryje spousty sněhu,
skučí a sténá, pláče, naříká,
za jakous myšlenkou se honí v běhu.
Uprostřed cháty bolem sklíčená
mladičká matka život dala synu,
a otec u radostném úsměvu
robátko malé chová na svém klínu.
Stanula bludná hvězda v dráze své,
zastírá nebe ohnivým svým vlasem,
a vidouc dítko v kruhu blaženém,
osudy na ně valí kletby hlasem:
„Tak jako bloudím já a kolotám,
hledajíc marně slunko po všem míru,
tak buď i ty v tom zrnu světovém,
malý můj obraz v lidí mutném víru.“
Vyrostl jun a hrozná kletba ta
plamenným písmem vryta v jeho duši –
nepokoj, nestálosť a věčný vír
útroby svírá, v jeho ňadrech buší.
Není mu slunkem žádné pravdy lesk,
ničí jej srdce teplem nezahřívá,
od pravdy k pravdě bludně kolotá,
od srdce k srdci pudí bouř jej divá.
Útulku nikde, nikde poklidu,
vlastní jej mysl štve a v dálku honí,
a v touze rozvlněných myšlenek
po světech neznámých své slzy roní.
Na zemi opět noc a mráz a sníh,
na nebi jasných hvězd se lesknou krásy,
a mezi nimi hvězda osudná
po nebi dálném ohnivé stře vlasy.
Pod ní se hora k nebi vypíná,
jedle se zdvihá na vrcholku její,
jun stojí vedle – vzhůru upjat zrak,
vlnivou touhou útroby se chvějí.
„Pověz mně hvězdo, kolik myslí as
přemítá rozmetáno věčným mírem,
a kolik srdcí cítí v tůni té,
a kolik duchů potácí se vírem!?
Pověz, kde onen mocný sídlí duch,
který by připoutal mne slunkem svitů,
a kde jest ono srdce světů všech,
v jehož by záři spočal let mých citů?!“
Bludná však hvězda pádí dál a dál,
potřásá v běhu plamenným svým vlasem,
a vidouc juna roztoužený zrak,
valí naň osud nové kletby hlasem:
„Tak jako bloudím já a kolotám,
hledajíc marně slunko v míru širém,
tak buď i ty na zrnku země té
malý můj obraz, zmítán lidí vírem.“