LID.
Caveant consules!
Dnes lidu otročí, jak dříve otrokáři,
chtí odlesk přízně jen vždy vidět v jeho tváři,
vždy neomylný jest, pln pravdy svrchované:
co on chce, pravé vždy, a dobré, co se stane.
Zřít nechtí, že ten lid je bezradné jen děcko,
co klam, co zloba, lest, že uvěří on všecko,
že hříčkou větru vždy a náhody a chvíle,
kam loď mu žene proud, on neví, nezná cíle.
Tma za ním, před ním tma, jen bludička mu kdesi
mátohy před oči v ní tká, a těch se děsí,
zřít nechce ke slunci, když opět vyjde z mraku,
vlastnímu nevěří on hmatu již ni zraku.
Jen rád má, lichotník když slaví jej a chválí,
pak skloní do jha šíj a táhne pluh, rve skály,
jak Samson, Dalile když sloužil, otrok podlý,
než prohléd, vzchopil se a vrahů skácel modly.
Ó strážci Pravdy! Proč mu tajíte, když bloudí,
proč netrescete, hřích když vlastní sám jej soudí,
proč Světla pochodeň jste zářnou před ním skryli?
Však on se zbudí též pln hněvu, vzdorné síly,
pak bude soudit vás a zhroutí vaše chrámy,
a v troskách vašich lží on sebe pohřbí s vámi.
122