FRESKA STARÁ I NOVÁ.
[8]
SARKOPHAG PHARAONŮV.
Louvre.
Tři tisíce roků! Mžik jen v žití věků –
a kde, rudá žulo, báj tvá o člověku?
Prázdným šklebem zíráš, masko, do propasti –
před tvým zjevem již se nikdo nechce třásti.
Když jsi vichrem spěla na ohnivém voze,
tam, kde pěna moře stříká ku obloze,
nářek otroků zněl, zmíral pod tvým krokem;
prach dnes jen tě kryje, roste každým rokem,
špínou, šedou plísní hruď tvou obetkává –
prchla tvoje síla, znikla tvoje sláva!
A ten bědný žebrák, před tebou jenž k dáli
prchal v palném slunci, kde ční k nebi skály,
zastřen od Jehovy sloupem noci, mraku,
ten měl paprsk hvězdný ve svém klidném zraku,
ten pil nesmrtelnost z trpké číše hoře!
Před ním kalné vlny rozevřelo moře,
Jehova dštil blesky na světlou mu cestu,
jemu byla spásou – tobě – metlou trestu!
Zvon 2. VIII. 1917.
9
AMENTATIOLAMENTANTIO JUDAEORUM.
když se blížil Sennacherib, král Assyrský, k Jerusalému.
Jahvé, již se připozdívá,
co se s námi stane?
Vlaje divá mračen hříva,
hoře tam, kde stane,
naděje svit noc už skrývá –
zdaž kdy jitro vzplane?
Zavrhl jsi ve svém hněvu
syny Israele?
Hluk střel, nářky místo zpěvu
k obloze hřmí stmělé,
plno hrůz a děsných zjevů
světem se kol stele.
Vypáleny vsi a chaty,
města v rumovišti,
dobro, láska z duší sváty,
zloba jen v nich sviští...
Kde Tvé lásky paprsk zlatý?
Kde máj doby příští?
Volá k nebi naše bída,
ruce k Tobě vzpíná:
„Hynem!“ Však jen děs ji hlídá –
v krvi země siná.
Proč nás trestáš, marně zvídá –
kde že naše vina?
10
Proč Tvá moc v té dřímá chvíli,
kdy zlo ničí světy?
Jsme Tvé děti! Vše kdy šílí,
přej nám spásné mety!
Mlčíš?... Ne – cos vzduchem kvílí –
– „Otroci jste! Skety!“
Zvon 2. VIII. 1917
11
JULIA ALPINULA.
Nápis na hrobce mladé římské dívky ve Villeneuve v Alpách.
Zde ležím, Aventinských bohů kněžka
nešťastná, kterou sudba stihla těžká –
mně mladé bylo v temný Hades jíti,
když otci nemohla jsem získat žití.
Zde ležím mrtva, modrých jezer v tůni
kde břízy zelených se hájů sluní,
kde zdá se, věčný máj že musí kvésti,
a v lidské hrudi že jen pučí štěstí.
Když kol jdeš, pomni, chodče, že jsem posud
žít mohla šťastna též, však nechtěl osud –
dal Caesar otce, volnost že ctil svatou,
uvrci v pouta smečkou rabů klatou.
V tom cizím kraji, kde ční k nebi skály,
proud bystřin v luh kde s ledovců se valí,
v houštinách slavík o jaru kde zpívá,
krev otcova v zem tekla spravedlivá.
Neb marně bílé lomila jsem ruce,
u nohou vraha svíjela se v muce –
jak žula Caesar v zášti bezlítostné –
co chtěl, se stalo – on, i Fatum zlostné.
Jak žít bych mohla? Úpěla jsem k nebi,
a kol jen zloba, nenávist se šklebí –
za otcem šla jsem k stínům blaženějším...
Julia slula jsem v tom žití zdejším.
12
KRISTOVA SLZA.
Na kříži zmíral Kristus. Tesknou duší
zřel život svůj – zas, obraz za obrazem,
co učil i co činil, spatřil rázem –
že dosti nebylo to však, on tuší.
Vždyť tolik bídy, tolik strastí na zem
vždy vrhá osud – vše, co dobro kruší!
Spět v pomoc? Jak? Zla svědomí kdo vzruší?
Svět, zdá se, v zkázu klesá pekla srázem.
A z očí Krista padá slza vroucí
lítosti, hoře – leč když zem ji vpila,
z ní červený květ vzpučel svěží, žhoucí.
Květ Slitování! Běd on zahnal mraky
i z lidských srdcí – naděj v nich zas žila!
Zřel Kristus div – a klidně zavřel zraky.
13
VZPOURA GLADIATORŮ.
– „Strach na Řím padl! Od úst k ústům spěje
ta děsná zvěst: Zle v cirku se dnes děje,
gladiatoři vzbouřili se, v půtce
své strážce zavraždili i své vůdce.
Též v sarmatských prý legiích to kvasí,
auguři věští Římu těžké časy,
ve střevech kuřat nalezlo se hádě,
a vlčice – děs! mrtvé vrhla mládě.
Však nejhorší, co všecky hrůzou schvátí,
jest to, že v cirku nebude se hráti,
gladiatoři jako žhoucí láva
z areny vyrazili, smečka dravá,
kde koho bijí, mečem břitkým kosí,
krvavé hlavy na vidlicích nosí,
chtí vyhladit prý s povrchu již země
co v Římě živo, všecko římské plémě.
Před nimi prchly věrné syrské čety,
a senátoři – ničemná láj, skety,
jen roztrhli v spěch togy své háv bílý
a jak houf zajíců se rozprášili.
Co dál se stane? Nikdo neví, hádá,
snad znova vzkvete Spartakova zrada,
– Smrt Caesaru! již tisíc křičí hlasů,
– Smrt aedilům! kdo můžeš, hledej spásu,
– Smrt Římu! jako vichrem letí, hřímá,
den zhouhyzhouby nastal světu, konec Říma!...“
14
Děl posel tak, sám Pontifex jej v spěchu
k Caesaru vyslal. Skončiv, pozbyl dechu
a klesl mrtev. Claudius však, lidem
jak zvykl pohrdat, naň hlédl s klidem,
neráčil ani věnec sníti s hlavy,
sledoval zrakem tanečnic rej smavý,
jež hosty baví při lukullském kvase,
falernským naplnit dal číše zase
a kývnuv na kleštěnce, takto líně
mu vece: – „Jdi, a z přední vezmi síně
sekery liktorské a orly, k davu
vzbouřenců spěj a volej: Skloňte hlavu,
zpět do cirku! A zítra v zápas smělý!
Tak božský Caesar Imperator velí!“
Kleštěnec orly, sekery vzal s chvěním,
pln strachu nes je, s láním, zlořečením
kde zběř ta v ulicích vše vraždí litá,
šílená vztekem, krví rudou zpitá,
co v cestě, všecko kácí, ničí, plení.
Ten zdolat proud? S to žádná síla není!
Leč kleštěnec jde, neboť Caesar káže,
sám, jeden proti množství, beze stráže,
hle, zří už dravce ty, tu slyší vřavu,
a v bázni, strachu volá: „Skloňte hlavu,
zpět do cirku! A zítra – v zápas smělý!
Tak božský Caesar Imperator velí!...“
Řev náhle ztich – všech líce zbledly rázem,
Zmlk gladiatorů tlum, klesá na zem,
jak kouzlem jat zpět kráčí – utišený,
15
kde zítra krví zbrotí cirku stěnystěny.
Jen pokora, ne vzdor v jich snědé tváři,
sekery liktorů žhou, orli září,
jak ovce bázlivé dav k nim se kupí.
Řím zítra v posměchu jich zdeptá trupy,
leč podlý dav již na nic nedbá zhola
a: – „Morituri te salutant!“ volá...
Zvon, 9. III. 1916
16
CHÁN TIMUR.
Stál Timur před Bohem, jenž povolal jej k soudu.
Bůh pravil: – „Timure, tvůj život roven proudu,
jenž se skal řítí se, vše rve a ničí, drtí,
vždy děs spěl za tebou a byls jak anděl smrti,
jak požár, obilí jenž schvátil a v něm dravý
úrodu všecku sžehá, klas i stébla tráví.
Leč nebyls jako ten, kdo tresce hřích, bič boží,
ne mstitel zločinu, jen křivda jako hloží
šla, družkou byla ti, zla nesla setbu všude,
jež rostouc zpíjelo se v krvi lidstva rudé,
v divokém jásání jak smečka příšer noci
v svět silo zhoubu, zmar, mé rouhalo se moci.
V kvetoucí města, vsi tys vrhl ohně plamy,
když role v zlatou žeň již zrála, nad nivami
mrak černý stál jsi ty, vše rozdupal a zmařil.
A já přec určil jsem, plod práce by se zdařil,
já slunce poslal, dešť, by rolník z polní hrudy
měl chléb a odměny tak došel za své trudy.
Leč tys mu vzal i krov, tys znectil jeho ženu,
tys nabod na kopí mu dítě, nářku, stenů
jsi nedbal, v pychu svém jsi nezdolným se cítil,
vzduch plnils kvílením a slzami zem sytil,
tvá vojska kudy šla jak ničící vše láva,
jen skála zbyla, poušť, tam nerost keř ni tráva.
A já přec člověku zem k jeho štěstí stvořil!
Tys Bagdad vyvrátil, ty Damašek jsi zbořil,
17
lid prostý, učenci i kněží mřeli v hrůzách,
jen Firdusiho rov jsi ušetřil kdys v Thusách,
neb ten, jenž Iranu pěl reky a jich činy,
se ve snu zjevil ti a lál ti za tvé viny.
Tak zkáza s krokem tvým se nesla širým světem,
byls mužům příšerou a strašidlem byls dětem,
a mnils, v těch hrůzách vždy jak fénix že jsi ožil,
a vždy že budeš žít! Však na váhy já vložil
tvůj život, hříchy tvé, a že již konec, shledal
tvé zloby krvavé, dál jíti tobě nedal,
neb v ruce mé ty jsi jen jako hrstka troudu.
Nit žití přeťal jsem – já povolal tě k soudu.
A vážím nyní vše, co hrozného jsi činil,
a zřím, že ďábel sám by z krutosti tě vinil,
nejžhavší pekla žár že nic je tvojí zlobě,
i mrazný Ereb, kde dlí Satan v ledném hrobě.
Tys děsnější než on! I hrozných pekel v klínu
já trestu nenajdu, by dost byl pro tvou vinu,
já, všemohoucí, jsem zde bez rady a síly.
Tmy věčné Kocytu by ven tě vychrlily,
Acheron zhltit tě by zdráhal se a štítil
a hnusem vlny své by v hněvu nazpět řítil – –
Buď trest tvůj – svědomí! to věčně ať tě zžírá
a výčitkami štve – to hříchů tvých jen míra!“
Děl Bůh. Leč Timur v škleb: „Tvůj soud – šíp před výstřelem.
Svědomí?... Svědomí já neměl v žití celém!“
Zvon 2. VII. 1917
18
CHERUB.
Nebyl na vlnách to pablesk luny snící,
na poušti to cherub stanul s večernicí.
O boží on lásce boží hledá divy –
hle, tam nad oblaka sup teď vzlétl sivý.
– Král jsem nebes! volá, – na končinách světa
hvězdy předstihne má peruť rychloletá!
A než zavlál křídlem, Beduina střela
ptáku velikánu prsa zkrvavěla.
A než měsíc bledý skryl se za oblaky,
naposled zřel k nebi hasnoucími zraky.
Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá:
– Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!
A když zvedl zraky – v rudé ranní zoři
královského tygra zlatá hříva hoří.
– Král jsem pouště! volá, – co zde život dýše,
vlastní krví v písku sled mé slávy píše!
A než zrakem blýskl – kopí Beduina
zatíná se v hrdé srdce pouště syna.
V žhoucím žáru slunce trup se tygra bělí –
Beduin zas v dálku letí bleskem střely.
Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá:
– Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!
A když zvedl zraky – hle, tu vír se točí –
k Beduinu divých zablýsklo dvé očí:
19
– Samum jsem! tak volá, – Samum, vládce světa!
Nebesa i země kořisť má i meta!
A jak zavál dechem – nebe zruměnilo,
oblaka i země písku moře bylo.
A když vlny moře ztišily se rudé,
sup – a tygr – stín kde Beduina bude?
Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá:
– Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!
A když zvedl zraky – obraz, hle, tu nový!
Rozbil chudý poutník stan si pod palmoví.
U veřejí jeho mladá, chorá žena –
i ten smědý nomád o útěchu sténá.
Na koberci sešlém v jitřní záři klečí:
– Allah, Akbàr Allah! Nad Boha kdo větší?
Vedl jsi nás, Pane, mořem hor i písku,
naše noha stop se dotkla obelisků.
Nestihl nás dravec ani moru střela,
a hle, v dáli šeré Mekka již se bělá!
Dojíti dej šťastně pouti požehnané –
Allah, Akbàr Allah! Veliký jsi, Pane!
A než zlaté slunce v poušť se nachýlilo,
ne již dvou – tří šťastných lidí v stanu bylo.
A tam nad kolébkou cherub křídla sklání:
– Boží lásku zřel jsem v bídě, v pohrdání!
Slzou zrodila se z pokory a bolu,
před trůn boží spěla blesků při plápolu!
20
JAN HUS.
Stál na hranici Hus a mlčky v dálku zřel.
Kol něho žoldnéřů a chátry dav se tměl,
jež vyšla z Kostnice a čekala již v plese,
až plamen ničící se z hranice výš vznese.
Křik, kletby, spílání se nesly k němu zdola,
leč on jich neslyšel, kdos mocnější ho volá,
nepomněl na bolest ni smrt, jež na něj číhá –
on jakous vidinu teď zrakem duše stíhá,
zří v prostor daleký, zří v nivy rodných stran – –
Kvetoucí, jasný, hle, tu před ním český lán!
Pruh zlatý pšenice se pestří květem máků,
tam stříbro žita zas, les jásá zpěvem ptáků,
nad polem skřivánek se třepetá vždy výš,
a kol plá štěstím vše a kvete, hrad i chýš.
Již slyší, sekáčů jak roj své brousí kosy,
žeň všude bohatá je čeká, chléb všem nosí,
lid sám je zdatný tak a nezdolných pln sil,
když tone v potu tvář, ples v srdci vždy mu zbyl,
důvěrou v budoucnost běd osten zmáhá stálý,
jde s klidem v každou strast a hlasně Boha chválí.
Zří vesnic bílé zdi, měst hlučných nádheru,
hlas varhan slyší též znít chrámů v zášeru,
zří, pánů, rytířů dav tiskne zmozolenou
sedláka ruku, jak by roven byl jim cenou,
on starců modlitby a dětí jásot slyší,
zpěv dívek laškovný se nese slunnou tiší...
21
I zdá se mu, že ráj to před ním ožil zas,
než z něho Adama v svět vyhnal boží hlas,
a z hrudi plesný vzdech se dral mu, slzy v oči...
Leč náhle černý mrak se nad hlavou mu točí,
dvé tmavých perutí mu zastínilo zrak,
a Satan pravil mu: „To věčně bude tak,
když odvoláš, cos psal, cos učil celé žití.
Však jestli vytrváš – co nastane, máš zříti ...“
A mávl rukou v dál. – Hus viděl zrakem duše:
Kraj teskný, pochmurný se dálí táhne hluše.
Noc nad ním hluboká. Jen časem plamen kdes
vyrazil k obloze a s dýmem k zemi kles,
kde trosky ozářil, jež černaly se všude.
Zem – mrtvá poušť, a v ní cos jako moře rudé,
a blesk jak šlehl tmou, Hus uviděl v té době,
to moře že jest krev. Tiš byla kol jak v hrobě.
Jen z dálky úpění se neslo, pláč a lkání,
jak bratr na bratra když vpadne břitkou zbraní,
jej vraždí, krvavý svůj k nebi zdvihá meč
a v divém triumfu dál spěje v krutou seč,
a není konce slz a není míry běd...
Teď stín kýs obrovský se k obloze tam zved –
jde světem strašlivý jak mstící anděl Boha,
vše hubí, poráží, kam stoupla jeho noha,
zpěv jakýs divoký se plouží za ním v dál...
Leč i ten zmizel stín a pusto, kde on stál –
v zoufalém výkřiku kdes dozněl chmurný zpěv,
a kol jen mrtvoly a hroby, krev a krev – –
22
Hus děsem zachvěl se. A Satan k němu: „Zvol!
Když odvoláš, jak dřív vše zkvete kolem kol,
noc zmizí příšerná se svými strastmi všemi,
zářící slunce zas se vznese nad tvou zemí!“
Řek Hus: „Jest u Boha má pře – zda proměny
zná pravda? Zvolil jsem!“ – a klesl v plameny.
„Zvon“ 20. I. 1916
23
ROMANCE O KRÁLI VLADISLAVOVI.
(R. 1484.)
Vladislav král si dnes odpůldne zdřím,
jej starost již vladařská zmáhá...
V tom hlahol zbudil jej: Bim bam bum bim...
– „Toť na poplach zvoní zas Praha!“
Mrzutě protáh se: „Ďas vše to vem,
ta láj mně klidu mžik nedá –
co chtěli, mají už: roboty, sněm,
ký čert zas –“ leč náhle vzkřik: „Běda!“
Třesk zbraní, řev a hluk, vždy blíž a blíž,
jak peklo když vznítí svá vřídla!
Chyt kontuš – skočil, jest u okna již –
co spatřil a slyšel – krev stydla.
Jak příboj moře když bije v hruď skal
a vichru bič šlehá vln hřívy,
že řvou a skučí, v před ženou se, v dál,
kol zástup vřel vzteklý a divý.
Blýskají kopí a sudlice žhnou,
sta pěstí se k arkýři zdvihá,
zří krále – ještě výš paže se pnou,
v ráz mečů třpyt vzduchem se míhá.
V před vrazil Bonuše, krejčí sic byl,
leč hranáč jak silný dub málem:
24
– „Ty, králi, vydej už zrádce, ježs skryl,
sic rozkopem dvůr ten i s králem.
Ty, králi „Dobře“, vždy kývat jen znáš,
sníh včera je sazí dnes v chvatu,
teď Hlavsa u tebe slovo i stráž,
leč zítra zas Paška máš z Vratu.
Tvé slovo, přísahy – bez ceny brak,
jen vítr tvým slibem se sytí,
dnes kalich ctíti chceš, za chvíli však
v síť rybák hned z Říma tě chytí.
Ty, králi, k pánům jen: „Dobře!“ jsi děl,
když hrdla měst rdousiti spěli,
a rabem sedlák, jenž v loskotu střel
roj nepřátel z Čech kdys hnal smělý.
Ach! Žižky není už! Dalibor jen
teď ve věži na skřipky hrává –
ty řekneš „Dobře!“ a v krvi ten den
i jeho v prach svalí se hlava.
Leč dosud houslí těch žalobný zvuk
tak předivně teskní a pláče –
jak lid by zbudit chtěl písní tou muk
tvé srdce, tvé svědomí spáče!
Však ty zas havíře vraždil jsi hned,
pych škůdců když nechtěli snésti,
25
tvé „Dobře!“ více hrůz páše a běd,
než Bajazid krvavou pěstí.
Teď na nás žoldáků poslal jsi roj,
leč hříchů tvých, zloby, již krátce –
ty, králi „Dobře“, již pomsty se boj,
ty lotry nám vydej, své rádce!
Ty, kteří zapřeli Kristovu krev,
ty jednušky proradné, kleté,
sic lidu stihne tě divoký hněv,
v prach tebe i s trůnem tvým smete!...“
A rány na bránu, křiky a ston,
jak hromy když zabouří strží,
Vladislav bez dechu patří v ten shon,
snad kouzlo tam v okně jej drží.
A s kuší přiskočil Marjanek švec,
šíp vložil, kuš natáhl, křičí:
– „Podejte krále sem Poláka přec,
i v smrti své „Dobře!“ ať kvičí!
A z kuše střela již letí, již v ráz
se v arkýř tam do okna vpeří ...
Jak ze sna Vladislav prozřel v ten čas,
zpět uskočil, zmizel kdes v šeři.
A za ním divý zas hlahol a ryk,
leč příkopem prchl král třtina –
26
on za zdi Hradčan se ukryl a znik,
kde ztmělý dóm k nebi se vzpíná.
Před oltář vrhl se: – „Přisámtě ďas,
žít nechci už v strachu zde stálém!
Ten lid krev husitskou v žilách má zas,
ať Belzebub sám jest mu králem!“
Na koně vsedl a s družinou v cval –
co v městě hluk, nepokoj vzrůstal,
král „Dobře“ již v spěchu se k Jihlavě bral,
on do Uher utek – tam zůstal.
Zvon 9. III. 1916
27
BALLADA.
Hrad na skalisku k nebi čněl,
a v něm co krylo se blaha!
Pán hradu mladou ženu měl,
ta nad vše byla mu drahá.
Jí slíbil: „Co žen chová svět,
z nich jiné nezlíbá můj ret,
to buď nám zástavou štěstí.“
Zvěsť došla na hrad a s ní žal,
že máť mu stařičká zmírá...
Vsed na kůň, ženě s bohem dal,
ta v slzách za chotěm zírá.
A volá: „Jen mi v slově stůj,
žen jiných ret se netkni tvůj –
sic kletba zdrtí nás oba!“
Zřít matku v bolu, strádání,
a skráň jí nezlíbat milou?
Kdo syna matce zabrání
obejmout poslední silou?
Leč z hradu již v ten okamžik
žalostný, divý letí vzkřik:
„Slib zrušil! Běda nám, běda!“
Když ve hrad pán se navrátil,
své ženy marně on hledá.
Kol vzduchem zní jen pláč a kvil:
28
„Slib zrušen – běda nám, běda!“
A nespatřil již nikdy víc
své mladé choti sladkou líc
pán hradu v stesku a v hoři.
29
CAR LAZAR.
Spí na Kosově poli car Lazar něm a tich,
jen starý guslar do snů mu hrává na guslích.
Když sto let prchne, vždy se car probudí a rce:
– Guslare, oř můj čeká – čas v boj a na harce?
– S povrchu země v hrob můj zní nářky jen a pláč –
zas přišel Moslim kletý si pro plen, pro harač?
– Zda víře se zas rouhá i Kristu našemu
a loupí slávské děvy svých k zdobě haremů?
– Zda slzy žen, krev starců dál pije syrá zem
a z dvorců bílých plamen šlehl k nebi požárem?
– Zda naříkají zvony a bijí na poplach –
zda v hrudi junáků mých již zmizel děs a strach?
– Zda k pomstě pozdvihne se již každá z prachu pěst?
Čas, guslare, již přišel, teď k boji vstáti jest!
Leč guslar vrtí hlavou: – Můj care, spi jen dál,
jest slabost v hrudi mužů a v srdci zmije – žal.
– Noc hluchá – nevzplál ještě nám spásy červánek.
A k spánku položil se zas v hrobě mrtvý rek.
Půl tisíce let zašlo. Car Lazar zdvihl se zas:
– Guslare, kletba věků již prchla, k činům čas!
30
– Balkánem hučí bouře, blesk ryje čela hor,
a v duši slávských mužů zas hárá síla, vzdor!
– Dej v polnice hřmít – dost již vrah slávskou krví syt –
kdo miluje svůj domov, spěj dávnou křivdu mstít!
– A zvěstuj skalním orlům nad chlumy Cetyně:
V let, křídla vzduje, Skadar vás vítá v nížině!
– A Srědec starodávný kde strmý: Ztište bol,
však Lozengrad vás zdraví a přijme Drinopol!
– A Bělehrad kde shlíží tich v proudy Dunaje:
Udeřte v bubny, slávy zas prapor zavlaje!
– Ať ve vašem již srdci hrdinství vzplane žár,
na poli na Kosově vás čeká Lazar car!
– A jako rány hromů ať rány vašich střel,
a muže každé rámě buď tvrdší nad ocel.
– Kde krok váš stane, navždy nepřátel zdrťte pych,
jak stádo bravu žeňte roj vrahů sveřepých!
– Již k moci nepovstanou, jich síla – pustý troud,
svobody blízká zoře, již splněn dějin soud!
– A s chrámů Sofie až vstříc blýskne svatý kříž –
car Lazar v hrob zas vejde a nevzbudí se již.
1913
31
POSELSTVÍ.
Legionářům-mučedníkům na Piavě.
Boj krutý byl to – jeden proti třem,
jenž ve Vlčím se vznítil Doupěti.
Voj, sevřen mořem Turků, ztonul v něm,
nás Řeků tři sta padlo v zajetí.
Boj krutý byl to – leč co udatnost,
kde přesila se drze směje v líc?
Tam každý v reka z našich junů vzrost,
nepřátel v krvi kleslo přes tisíc.
Ve větru svobodně náš prapor vlál,
zpěv Rhigův plamenný se k nebi vznes –
jak skála v příboji náš hlouček stál,
až Deilos, vůdce, střelen k zemi kles.
Byl rudý každý kámen, každý stvol,
Kleft mříti znal, však ne se zachvěti –
leč Turků mrak nás sevřel kolem kol,
nás Řeků tři sta padlo v zajetí.
*
I smál se paša: „Kořist vítaná,
však pro ni kde zde nabrat šibenic?
Hle, olivníky stráň je postlána –
sám kismet nám to pomoc nese vstříc!“
32
Dal svázat ruce nám jak otrokům,
a katů sbor již dal se v práci svou.
Vzdech jeden nevyšel však našim rtům,
zrak náš plál hněvem jen a pohrdou.
Šli starci, stříbrem prokvetlý jich vlas,
šli muži, v jejich oku hořel vzdor,
šli chlapci – každý zaplakal by z vás,
však slzou nesvlažen ni jeden zor.
Smrt potupná čím duši hrdiny?
Za volnost vlasti životy chcem dát –
to odměna, to cíl náš jediný!
A nevyrve jej z hrudi naší kat!
*
Já poslední byl. A v tom paša vzkřik:
„Jej pusťte, v Patras ať tu nese zvěst,
kde nejprv zrádný odboj Kleftů vznik:
Tak zdrtím každý odpor na ručest!
Tak zhyne, zpupně kdo se odvážil
vzdorovat naší moci bezmezné,
svobody choutku z otrockých vám žil
vyžene meč můj v seči vítězné!
Být volni chcete? Vítr s větví jen
s vašimi trupy volně bude hrát,
33
kdy bašibozuk v loktech vašich žen
a dcer se bude v chatách vašich hřát.
Tak otroků nám vzroste nový rod,
šíj shýbat pánův naučí jej bič –
u Allaha! Je poselství ti vhod?
Teď, rabe, v cestu, a z mých očí pryč!“
*
Mužové Patrasští! Zde poselství –
poslední ze tří set zde stojím sám.
Ať každý Hellén rychle o něm zví,
ať do hor spěje, v lesy, k rovinám!
Smrt těch tří set ať nové vytvoří
zas reky – vlasti oporu i čest!
Ať v každém zraku pomsta zahoří,
ať železnou se stane každá pěst!
Ať duši každé hněvu hrdý vznět
dá sílu, jaká vládne paží stem –
ať vzplane boj, jak nebyl, co je svět,
byť v krvi celá ztopila se zem!
Mužové Patrasští! Těch mrtvých tam
neželte, ni mne, jenž zbyl poslední –
čas k činu teď! Nuž v boj, ne k žalobám!
A nad Řeckem se volnost rozední!
Zlatá Praha 18. IX. 1918.
34
PRAPORY NAD PRAHOU.
I. KDYŽ 10. ŘÍJNA 1914 PADLY ANTVERPY.
V ulicích ztichlých šerou nocí vlají
a šumem svým klid mrtvý kolem plaší.
Slyš – zdá se, v temnou nebes tůň že lkají:
– Pro hanbu naši i vaši...
Zdaž uslyší jich hlasy město spící?
V hruď raba zahřmí-li, jenž pouta snáší?
Ni hlesu – zas jen šum zní žalující:
– Pro hanbu naši i vaši...
Hluš – a tam v dálce v obzor dosud ztmělý
již paprsk šleh, jak svět když vesnou raší...
Leč prapory dál v stesku šumí, želí:
– Pro hanbu naši i vaši...
II. KDYŽ 28. ŘÍJNA 1918
PROHLÁŠENA ČESKÁ SAMOSTATNOST.
Zas ulic řadou vlají, rozechvělý
z nichž jásavý se pokřik k nebi vznáší:
„Jsme svobodni!“ A jak by vrahům děly:
– Pro hanbu vaši, čest naši!
35
„Již pouta spadla! Splněn již sen věků!
Pohádko luzná, žij, čím dál, tím krasší!“
A šum jich plesný tam k těm v pozdaleku:
– Pro hanbu vaši, čest naši!
V šer noci hymnus tisíců hřmí k dáli,
dík Bohu za ten zázrak nad vše dražší...
A prapory k těm, co nás v pouta jali:
– Pro hanbu vaši, čest naši!
36
PROROK.
I vyšel z pouště mezi lid,
by učil jej a zušlechťoval,
neb ve svém srdci nadšeném
poklady pravdy, krásy choval.
Vše nes mu, o čem léta snil,
dum zářných hvězdotkané zvěsti,
z nichž v hrudi zkvétá naděje,
a v smutnou duši dýchne štěstí.
Chtěl všecky k srdci přivinout,
úsměvem zjasnit každé hoře,
neb lásky moc je kouzelná,
nad hory vyšší, hlubší moře.
Šel v skvělý hrad i nuznou chýž,
spěl od velmože k ubožáku,
strast každá prchla před ním v dál,
neb boží svit mu zářil v zraku.
Když uzřel křivdu, svatý hněv
mu v duši vzplál, páž zdvihl k trestu,
neb přímo jde, kdo spravedliv,
a pravda jednu jen zná cestu.
I hlásal: – K Bohu vraťtež se,
klam jest vždy mrzký Hospodinu,
37
kdo hřešils, kaj se, boží soud
tím smířen odpustí tvou vinu...
Leč marně volal, v lidskou hruď
ta slova lásky nezapadla,
chtěl v duších dobra vznítit zář,
leč zášť a zloba se v ně vkradla.
A posměch zněl mu v odpověď,
když mír k nim nesl s požehnáním,
jej od svých dveří hnali pryč,
a často kámen letěl za ním.
I zarmoutil se v duši své,
snů věštích cíl se v noc mu tratil –
zmlk prorok, v poušť zas odešel
a k lidem se již nenavrátil.
Na vsi.
[39]
Byl večer, zlato roztavené
sil západ v les a do trávy,
my šli jsme mlčky, kde se klene
šeř klidné, tiché doubravy.
Co krásy tu! List každý zrosen
jak rubín hořel ohnivý,
mech rděl se na pni starých sosen,
žár vrhal smrčin do hřívy.
A zlehka modrá pára táhla
nad luhem skrytým do stínu,
kde v lada letním žárem zprahlá
se ztápí řada modřínů.
Roj jepic bzučel nad rybníkem,
síť zdál se býti z pavučin,
a čejka s teskným vzlétla křikem
a zapadla kdes do lučin.
My šli jsme, jako do pohádky
tak vnořeni a zakleti,
a náhle jakýs obraz sladký
nám živě rozkvet v paměti.
Jak dávno to již! V ruce ruku
tak šli jsme spolu do lesa,
v tom vroucím mladé lásky tluku,
když v srdci nejprv zaplesá.
41
A smáli jsme se, laškovali,
jak děti, když jdou ze školy,
a chtěli jsme mít domek malý
kdes v středu břízek v údolí.
Tam, prosti dum všech zasmušilých,
jsme štěstí chtěli jíti vstříc,
na střeše holoubků pár bílých
a srdce v každé z okenic.
Pryč od lidí, jen žíti sobě
a pít jen radost do syta –
leč lidské sny se rodí v hrobě
a naděj číš je rozbitá.
V šum velkých měst nás osud zavál,
mně v nudné bureau kázal jít,
kde každodenní práce nával
snů luzných trhá zlatou nit.
Jen licoměrný přítel časem
se ještě na klep zastaví,
zlost se závistí chví mu hlasem,
když o známých cos vypráví.
Pak domů přijda z prachu ulic
když rtem se dotknu líček tvých,
a ty jak laň se ke mně tulíc
svůj necháš zvonit jemný smích,
42
tu pian hluk a z venčí křiky
se mísí v rachot kočárů,
že hořknou rychle sladké rtíky
ve zlostně trpkém rozmaru.
Ven proto, filistr jak pravý,
květ první sotva rozpučí,
byt spěchám hledat letní zdravý
kdes tichých lesů v náruči.
Tak rok co rok se vlečem žitím,
tak rok co rok vše půjde dál...
Tvou ruku ve své chvět se cítím,
a sám jsem též se zadumal...
Jak náhle zchmuřil se kraj celý!
Tma zevšad černá hrozí zas –
my k útěše cos říci chtěli,
leč v hrdle selhal marně hlas.
Jdem domů, dlouhé jilmů stíny
se kladou v cestu, v pásy luk,
kraj stal se divně pustý, jiný,
a v srdci hlodá stero muk...
Však pojednou, jak jiskra zlatá
když v hloubi mračna ozáří,
dceruška naše ze vsi chvátá
nám v ústrety, smích ve tváři.
43
Klobouček s pentlí modrou vlaje
kol rusých vlásků peřeje,
to jaro letí v širé kraje,
když rtem se na ně usměje.
Zrak pomněnkový zrovna jásá,
a ručka žene kolo v před –
kam hne se, všude pučí krása,
a smutek prchl z duše hned.
A v objetí když naše klesla
ta dcerka naše přesladká –
my cítili, že k nám se snesla
ta pravá žití pohádka.
Mír v duši, v srdci radost smavou,
jsme vraceli se k vesnici ...
Byl večer. Nad mýtinu mhlavou
se vznesla hvězda zářící.
44
Z POZDNÍ ŽATVY.
SVÉ ŽENĚ.
[45]
ZÁHADY.
I.
I.
Jsem šťasten, proč, to nevím ani sám,
a marně sebe táži se a ptám,
zas písní keř mi v duši rozkvétá
a ven chce ke světlu a do světa.
Jak pohádka to z dávných stkaná dob,
jak paprsk hvězdný sletší do útrob,
a zas jak stezka květy zavátá –
což rozkvetla již všecka poupata?
Jen vím, že sním a o tom přemítám,
že v duši mír, a že vše září tam –
že zdá se mi cos věčné o zoři,
a k srdci láska tiše hovoří...
II.
II.
Jsem smuten, proč, to nevím ani sám,
a marně sebe táži se a ptám,
cos žalného mi v duši zasahá,
jak ozvěna dob zašlých neblahá.
Jak píseň dávno zmlklá v moři běd,
jíž mává štěstí s bohem naposled
z těch dálek, odkud se nic nevrací –
a v srdci vše jen stená, krvácí.
47
To orla vzdech, když ztopen ve výši
svist střely ve své hrudi uslyší,
a v posled k slunci hlédnuv zrakem svým
se v propast kácí s křídlem zlomeným...
48
NOTTURNO.
Pojď, duše moje plesá,
zde na pokraji lesa
si v měkký sedni mech!
Máj květy nasel v trávu,
dej na můj klín si hlavu
a ústa líbat nech.
Hleď, jak se skrze houští
k nám zlatý motýl spouští
nad růže vodních řas.
Než s ním se západ setkal,
on perlu rosy vetkal
v tvůj hebký, černý vlas.
Tak spanilá jsi, dítě –
tvých očí sladké sítě
mne chytly v objetí:
dnes v nich sen štěstí vidím
a hvězdám nezávidím
a jásám v poupěti!
Když se snětí pak jívy
zpěv černohlávka snivý
se v trilkách níží k nám,
v mé duši píseň jiná
svá křídla rozepíná,
a znám ji pouze sám.
49
Mně zdá se o anděli,
květ růže s medem včely
jenž sepjal na rtech svých –
tak podoben tvé líci!
tak vnadný, laškující
jest sladký jeho smích!
Má důlek v levé tváři
a z očí láska září
jak zraku tvého svit.
I toužím: tys to celá,
ó pojď, má uzardělá,
v stín lesa večer snít!
Již stříbrem hoří stráně
a z mlází vyšly laně
se v luzných koupat snech.
Máj květy nasel v trávu,
dej na můj klín si hlavu
a ústa líbat nech!
50
JARO!
Cosi šustlo ve větvích,
hrdličky se ozval smích,
divný ruch se zvedl v mlází,
jitro mu v klín perly hází.
V bílé páře mýtinou
s kolouchy sem laně jdou,
zastaví se – větří chvíli,
a již bleskem v háj se skryly.
Nad potokem modrý skvost
mih se – lednáček tu host,
v proudu zčeřil sterá kola,
bukáč na něj z tůně volá.
V houští, kde spal ještě sníh,
náhle nepokoj se zdvih,
červenka si pipla v tiši,
že už zvonky v dálce slyší.
Kos i špaček, hejl i drozd
proletěli celý hvozd,
prý už zima dýchá ztěží,
od luk věje vůně svěží.
A v tom kotouč slunce vzňal
vršky modřínů i skal –
51
honem k plesu, do jásání,
vítat máje sladkou paní!
Čížek rozdal partesy,
zpěv už zazněl nad lesy –
zlatá záře padá v sněti,
jaro, jaro z jihu letí!
52
EKLOGA.
Když zlatem oranž plá, plod broskve rubínem,
ó pojď, má vášnivá, nechť blíž se přivinem
tam v stínu olivy, tam v šeru akacií!
Hle, Erós škádlivý luk napjal k výstřelu –
já ve svém náručí ti lůžko vystelu,
tvých retů žhoucí nach má v spěchu ústa skryjí!
Ó pojď a přitul se! Máj kouzla odmyká,
vše plno vůně, snů jak v písni slavíka,
jak v pěnkav šveholu, jež vylétly si z hnízda!
Vše září radostí a pučí v poupěti –
nechť v štěstí zlatou báj i duch náš zaletí,
kde Satyr v houštině si letní píseň hvízdá!
Nuž révou oviň skráň! Než hvězdy třpytem svým
lem hájů ozlatí, nechť vazby uvolním,
jež úběl ňader tvých od polibků mých dělí,
ó nezdráhej se již, ty na vždy má jsi, má,
i malá nožka tvá a bok, jejž objímá
mé rámě, tmavý vlas i hled tvůj uzardělý!
Mým důlek líce tvé a zášer temných řas,
i smích tvůj laškovný, jímž perlí čarojas,
jenž proudí rozkoší, tvář smutkem neovíjí –
Když zlatem oranž plá, plod broskve rubínem,
ó pojď, má vášnivá, nechť blíž se přivinem
tam v stínu olivy, tam v šeru akacií!
53
SLOKY.
Snů zlatých číší, která věčně hárá,
buď tobě život s luznou písní jara!
Když vichr hřmí a hlučí bouře divá,
ať v srdci tvém vždy štěstí skřivan zpívá!
Ten hymnus plesný ať se neztmí žalem,
ať vždy tě chrání strastí před přívalem!
Vždyť jako anděl s hvězdnými jsi křídly
k nám slétla na zem, kde jen smutek sídlí.
Náš úděl žal – co z nás ti dát kdo může?
ty v srdce máj a v cestu syp nám růže!
Jak Beatrix nás k hvězdám veď a k nebi,
zde pod námi jen černá tůň se šklebí.
Buď žehnána! Zem pod tvou stopou zkvetla –
buď snem ti život, štěstí snem a světla!
54
ŠTĚSTÍ.
S jarem na voze k nám přišlo pohádkovém,
zářné jako hvězda, kouzla budíc slovem,
přiběhlo k nám s písní na stříbrné rose,
v bílé košilce jen, kučeravé, bosé.
A kam vstoupilo, již pučí růže zlatá,
hlas má jako zvonky, líce nad poupata,
a kde zrakem blýsklo, povzdech zasmušilý
roztál v slunný paprsk naděje v té chvíli.
Jeho dechem prchá s čela každá vráska,
v něm vždy radost jásá, slunce, třpyt a láska –
krásné, rusovlasé, s luznou máje zvěstí
na motýlích křídlech přilétlo k nám štěstí!
Ó mé dítě, tys ten jasný úsměv jara!
Kéž jen ve tvé duši radost věčně hárá,
buď v nás kouzla žití – a pel snů a písní
svět ať nikdy žalem tobě nepotřísní...
55
DOHOVOR.
Temná noc síť jisker rozhodila v šeři,
hvězdy své ti zlaté vpletla do kadeří.
Tvoje kadeře však černější jsou noci,
nelze hvězdám zlatým jejich stíny zmoci.
Vypůjčily sobě záři od měsíce,
stříbrem obestřely čelo tvé i líce.
Svitem perleti tvá bílá ňadra skryly,
kol tvé hlavy věnec z růží vykouzlily.
Jako z pohádky jsi náhle při mně snící –
spatřil jsem tvou duši, bílou holubici.
Sněžná křídla svoje rozvírala k letu,
s nadšením se úsměv snoubil na tvém retu :
– Zakroužíme spolu přes mhy běd a žalů
tam, kde štěstí věčné, k slunci, k idealu!
V blankytu, kde hoří věků jasná vřídla,
stanem, na hvězdách svá zavěsíme křídla! ...
Děl jsem: – Proč nám hledat štěstí nad oblakem,
když k nám svítí sladce modrým děcka zrakem?
56
– Dolů, k zemi vrať se, moje holubice –
zde svou vesnu najdeš, domov, ne-li více...
A k mé hrudi líc tvá tulí se zas plaše:
– Jenom v srdci štěstí, tam, kde láska naše!
57
JARNÍ.
Na rozkvetlou haluz pěnička si sedla,
rozjásal se písní celý sad!
Všecka srdce k lásce, k radosti se zvedla:
– Máš mě rád?
zvoní, volá, zpívá jaro odevšad!
Jak ta chvíle máje sladká je a milá!
Myslíš, že ti k štěstí postačí?
Sotva rozkvetla – již bouře zdivočilá
přikvačí,
a tvé modré oči v stesku zapláčí!
A přec vzpomínkou vždy oblaží tvou duši
kvetoucího mládí ratolest...
Zachovej ji svěží, jak tvé srdce vzruší –
z lidských cest
snít a vzpomínat a toužit všecko jest!
58
BOŽE.
Přišlas k nám jak sladký květ
plný rosy, z nenadání,
jarem smál se celý svět
se tvých rtů i z útlých dlaní.
Bylas nám jak sladkým snem,
pohádkou tvé mládí bylo,
v očích tvých vždy úsměvem
nebe se nám zrcadlilo.
Každé jitro na tvou skráň
sype růže ve svévoli,
pro tebe vždy kvetla stráň,
pro tebe pěl skřivan v poli.
Vlaštovka když letí kol,
křídly na pozdrav ti mává,
nevíš, co je strast a bol,
družkou fialka ti smavá.
Nevíš – a přec přijde čas,
starost navštíví tvou duši,
zkalí se tvých očí jas,
zloba mladé touhy zkruší.
Poznáš žití věčný klam,
marnou práci Sisyfovu,
59
dobro, krása – vše to tam,
žal jen přihlásí se k slovu.
Dítě! V shluku strastí zlém
ať ta vzpomínka tě sílí,
žes nám byla sladkým snem
v šťastné mládí svého chvíli.
Neb kdo jiným k blahu žil,
doved jiným radost nésti,
zbádal pravý žití cíl,
našel již květ zlatý štěstí!
60
MÁLO ŠTĚSTÍ.
Málo štěstí na té zemi,
kam se dělo, kam?
Projdeš světa kraji všemi,
vždy jen zbudeš sám.
Podej ruku – kdo ji chopí,
kdo ti přijde vstříc?
Strastí příval sny tvé ztopí,
zlobou stříkne v líc.
Ale mně vždy přístav zbývá,
nemám v srdci strach,
očí dvou zář tichá, snivá
vždy mi blýskne v tmách.
Nechť proud hlučí rozvířený,
žal ať stříbří vlas,
v duši sladký úsměv ženy
ráj mi stvoří zas!
61
V PENSIONU DE FAMILLE.
(1879.)
Table d’hôte.
Baronka v čele vždy, comme il faut vystrojena,
čepeček hedvábný jí kryje vlasy bílé,
půvabně kyne všem, vždyť ví, je od všech ctěna,
a blahosklonnost jí tak sluší roztomile.
Monsieur Bonnet k ní tam se kloní, neznamená,
že republikán jest v své duši zarputilé,
neb galantní vždy též – a vstříc zas zruměněná
tvář abbého k ní zří tak šelmovsky té chvíle.
Tlum pensistů a vdov – trud v oku, černý šat –
však jedné stařenky tvář štěstím, hle, teď zkvetla –
dnes prvně talár měl syn, mladý advokát!
A gratulací houšť k nim se všech stran se slétla –
však garçon polévku již nese, pozor, líp
i vy též, studenti tam dole, ztlumte vtip!
Madame concierge.
Za oknem sšeřeným co vystřídá se psaní,
co sladkých tajemství v nich mívá útulek!
Leč madame smlčí vše a nezeptá se ani,
když z toulky vrací se věd přísných mladý rek.
70
Nu což – proč vyzvídat, a k čemu jaké ptaní?
Sny zlaté mládí má, noc hvězdy, krása vděk –
vždyť není dávno tak, co jí též z nenadání
ten hezký ouvrier vtisk ve tvář polibek.
Však cizí jen ať kdos k ní vkročí, by se ptal –
neb strážník – z dobroty hned furie se stane –
a vetřelec je rád, že může o roh dál.
Kdo v domě, s každým hned i srdce rozdělí –
ba za nic nezradí, spíš hněvem celá vzplane,
kam abbé s baronkou vždy jezdí v neděli.
Monsieur Rapp.
To propriétaire byl a bodrý Elsasan,
měl srdce dobrácké a na pravém vždy místě.
V tom malém království byl samovládný pán,
leč nad ním madame Rapp zas vládu měla jistě.
Bordeauxské ředil nám dost vodou, nepoznán
že rozdíl bude, mnil – snad spletl si jen pístě –
sám rád však nekřtěným si často plnil džbán,
frak měl i cylindr – nu, vypadal vždy čistě.
Rus přišel odněkud, kde sníh jen, větrů rej –
měl v kapse franky tři, byl student mediciny –
monsieur Rapp na stravu i na byt vzal si jej.
71
V podstřeší pokojík mu dal, jej živí, šatí –
však doktor bude přec, a pak, v čas lepší, jiný,
to přísahal bych sám, dluh s úroky mu splatí!
Událost.
Ta mladá cizinka, jež se studenty dole
dost skromně sedá vždy a ráno časně vstává,
tak trochu záhadná vždy při společném stole,
sic hezká – záležet si na sobě též dává –
to děcko-vrabčátko, tak bezradné a holé,
jak zdá se často všem – má v Saloně, ta sláva!
svůj obraz, u něho vždy lidu plno v kole,
a kritik v „Gaulois“ jí všecku chválu vzdává.
A nikomu ni hles zde slůvkem neprořekla,
a nikdo neví též, kde atelier má –
jen když se někdo ptal, co den kam jde, se lekla.
A ještě – novina! Srb, inženýr ten snědý,
s ní na faře byl – však to sluší oběma!
A zítra svatba je, dnes jsou tu naposledy!
U krbu.
Sníh za oknem, mráz, chumelí se dnes,
leč v krbu plamen, jizba zdá se rájem –
72
Rus přítel samovar si půjčil kdes,
vře voda, zlatým číš se plní čajem.
Zas v duši vidí chatu, stepi, les,
vzpomínek ptáci letí dalným krajem –
ten k Moskvě spěl, ten ke Dněpru se snes,
zří trojky, saně, šuby s hranostajem –
a z duše tak by zaplakat si chtěl!
Jeť milo rodný krov si připomníti...
Však setřel slzu. Číšku dopít spěl –
sechmuřil brvy, řekl: – Sen to, sen!
Pod carskou knutou jaké možno žití?
Líp strádat, mřít – leč býti svoboden!
Pohřeb.
Z těch stařen jedna dnes, prý učitelkou byla
kdys v mládí – odešla, zkad návrat nebývá!
Vždy dlela u okna tak tichá, zasmušilá,
dnes radost nebeská již k ní se usmívá.
– Monsieur Bonnet, jenž vždy ji také, dokud žila,
vítával pozdravem, jenž srdce zahřívá,
se teď stal dědicem! A renta pěkná zbyla –
i skrovný někdy šat klín zlata ukrývá.
73
Však pěkný pohřeb má! V Rue Mouffetard, v kapli tam
se černá rakev s ní teď v středu svíček leskne,
a výkrop obstaral jí tlustý farář sám.
V průvodu Pension též celý v smutku šel,
a byl už prosinec a jitro divně teskné –
já nevím – ženy té, tak cizí, mně byl žel!
S příjezdem Nordenskjölda.
V Paříži – Nordenskjöld! S ním mladý Švéd
k nám vpadl, seveřan tak jarý, svěží –
pln ohně byl, měl každý rád jej hned,
a koho zarmoutil by, najdeš stěží.
Byl na cestě též s „Vegou“ – mráz ni led
však netk se ho, spíš otužil jej spěží –
a co vše znal! Vždy hovorů byl střed,
a humor jeho, žert – oř bez otěží.
Však měl jsem nejraděj ho večer, tich
když used k pianu a Griega hrával,
ty toužné písně vichrů severních...
Jak skald by pěl v nich z Eddy starý děj,
jak Ingeborg by do snů zkolébával –
„Ó chvíle krásná! Zůstaň – neprchej!“
74
Štědrý večer.
K nám přišel Chittussi. Dnes chtěl být mezi svými,
stesk někdy podivně tak duši touhou schvátí.
Leč štědrý večer – ach, ta kouzelná báj zimy
čím Paříži je teď? Čí duši blahem zlatí?
Vše, – diner, – jako vždy. Se světly planoucími
nás stromek nevítal, líp snít, než vzpomínati...
Do noci vyšli jsme – jen hvězdy zraky mdlými
se zdají zdravit nás a v mlhách se pak tratí.
V kavárně pod schody v Rue Monge jsme černý spleen
pryč zahnat toužili – však teskné rozželení
nás uchvátilo zas a strhlo ve svůj klín.
Náš domov! V poutech ač – dnes plesá v radostech!
V ruch skvělý Paříže, v tu zdejší vřavu denní
jak drahý srdci jest ten tichý z vlasti vzdech!
75
V POLÍCH ELYSEJSKÝCH.
Park, alej nádherná až k obzoru se táhne,
kde Oblouk Vítězný se stápí v záři hvězd,
a v středu kočáry, shluk aut a vše, co prahne
v Lesíku zaskvět se, v něm pyšně slavit sjezd.
Haut volée Paříže, že hled jí neobsáhne,
hra toilett, lesk šperků, vzruch a kouzlo gest
zrak mámí, v rozkoše jak číš kdy ret se nahne
a štěstí zlatou báj v trud žití touží vplést.
Boháči, divadel všech krásky, vše, co krášlí
svět velký i svět lehčí, vzkypět, užít, vzplát
sem chvátá – v opojném dnes flirtu zde se našli.
A Paříž ducha kde a sfér, jež Lidstvu zoří?
– V předměstích ubohých, kdes v Batignollech snad
ji spatříš v podkroví, tam strádá, sní a tvoří.
76
NÁLADA U MOŘE.
Claude Lorrain.
Thalassa! V dálku slunce koule žhavá
z paprsků kštici do vln temných noří,
z ní na hladině zlaté proudy hoří
a v řasách stříbrný hrad mlhy vstává.
Břeh spí, jen v koutě loď se houpe tmavá,
tůň ze safírů dlouhým stínem boří –
na stožár racek usedl, a v hoři
příšerným křikem s bohem slunci dává.
Čím dál, tím moře v hlubší klesá stíny,
svůj povrch svírá stěnou smaragdovou,
leč v tom svit luny zablýskl v ní siný.
Ó božské Umění! Nechť noc kol vezdy
šlář vrhá černý, tmy ať žitím plovou –
z nich tebou, jak z těch vln, přec blýsknou hvězdy
77
NEDĚLE V ROBINSONU.
Mohutných stromů v korunách jak klícky
besídky, a v nich štěbet jako ptačí –
blíž pohleď, student s grisetkou to vždycky,
máj zkvetlý kol i v oku jich se zračí.
Jak útulno tu, svěže, romanticky!
Tam dole pestrý lidí roj se tlačí,
zní kolovrátky, smích kdes, flegmatický
jen krčmář nosit číše sotva stačí.
S omáčkou králík – k idylle to dosti,
a Pařížan se v sedmém nebi cítí –
však jaro kouzla pro všecky má hosti!
A dál zas kolotoč se vírem kroutí,
houpačky, střelnice – já zdám se sníti,
mním, v Čechách jsem kdes na vesnické pouti!
78
DORS TU CONTENT, VOLTAIRE...
Dors tu content, Voltaire – s Mussetem dím,
spíš, Voltaire, kdys posměchem jenž zlým
jsi šlehal králů pych i podlost davu,
zda teď, kdy pod žulu jsi sklonil hlavu,
jsi spokojen, jak ze slova vzrost čin,
kde sil jsi, žeň jak sklízí vnukův syn?
Tys rozbil modly oltářů a kněží,
a Rozum jen teď volnost jeho střeží –
on ze školy kříž Kristův vypudil,
leč s ním i láska, soucit prchly též,
a zbyly zloba, přetvářka a lež;
zisk lidu vůdcem, prospěch vznět i cíl!
A jestli krása k jeho krbu sedla
a v blankytu říš časem křídla zvedla –
byť s nadšením spěl za ní celý svět,
to zpozděný jen Ikarův byl vzlet.
Když v pýše zdvihla Francie své čelo,
kde kultury se týčil skvělý chrám,
již v hloubi tlelo cos a trouchnivělo,
před prahem génij Dobra bloudil sám...
Bratrství, rovnost – marná věků touha!
Svoboda – illuse jen snílků pouhá!
Lid, zbaven víry, pozbyl opor všech –
teď v horších než dřív sténá okovech,
jen Bursa chrámem, kam se modlit spěje,
79
v ní spřádá osud svůj i lidstva děje,
než záludný vír v propast strhne jej –
a před ním číhá ještě Mardochej.
– Dej, dej! ten křičí, – Vše, co je ti svato,
vděk poesie, vědy jasný um!
Že sloužíš mi, zas odplatou ti zlato,
jen řetěz dále kuj mým otrokům,
bodáky, děla – –
Hrob tvůj tich a šer,
však od východu divá bouře kvačí – –
zda k spáse Francii teď smích tvůj stačí
z běd, co již řvou?...
Dors tu content, Voltaire?
Zvon 26. II. 1915
80
BOUQUINISTÉ NA QUAI D’ORSAY.
Po zídkách nábřeží, jež platan stíní,
v kasettách, na bednách i holé zemi,
čím Francie duch zkvetl dřív i nyní,
tě vábí s kouzly mladých snů tvých všemi.
Přistoupíš – kramář poklony hned činí,
ví, znalec jsi, chce elzeviry třemi
tě oblažit, v té vedle leží skříni,
Lucrèce i Bossuet – jak, tys hluch a němý?
Snad exotica? Hle, tu Ši-king Číny!
Tam v malajštině bibli zříš – div celou!
Zde Hafis, Džami... Či cos z hebrejštiny?
Tak rád jsem chodil kol nich z podvečera,
a jednou, zázrak! Kořist lovím skvělou –
Ballanche: „Orphée“! poklad – pro Zeyera!
81
ILLUSE.
Pod kresbu Gustava Moreaua.
Za chimérou letí naše touhy –
dostihneš, a zříš jen – přelud pouhý.
Však let závratný – což krásy chová!
zklamán – k hvězdám chtěl bys letět znova!
82
VE FOLIES-BERGÈRES.
Dým krčmy, v nějž se křik a vřava mísí,
bok nahých žen, jež krásné byly kdysi,
checht řvoucích Faunů, vše spjal v chaos pestrý
bůh, jemuž byly hřích a radost sestry.
Vír, orgie! – Smích luzy s ryčným skřekem
zde černá křídla věsí nad člověkem,
je hrozna tato maska, děs jen chystá –
smích Aristofanův v ní nemá místa.
Zde nesměje se Mimus, ale šklebí:
do thyrsu zlaté rozkoše vbil hřeby,
a když Sfinx vášně všecky vazby strhá,
o závod s tigry v bakchanal se vrhá...
83
S PANTHEONU.
Val se, ty moře štítů, arkad, věží!
Tvůj zjev jak nekonečnost v dál se tratí!
Nad práchní věků, jež ti u stop leží,
co dnes nám pravíš, dějin nad závratí?
Kam zašly hrdé Karolingů stíny?
Kde ve tmách pyšný Ludvíků šik mizí,
césarské Bonapartů kde teď řízy?
Tiš – po všech kol jen trosky, zříceniny!
Leč z prachu fénix, mocný lidu chorál
se k nebi zdvihl, volá k nové práci.
Pluh revoluce k setbě půdu zoral,
z ní pučí símě, k lidstvu máj se vrací.
Kde trůnil purpur se svým zpupným smíchem
nad bídou tisíců a zloba s hříchem,
nás mozolná dnes dělná ruka vítá,
a v ní tkví síla věčná, obrovitá!
To trofej, která nové žití plodí,
jež lidstvo z muk a trudů vysvobodí,
by štěstím širá zem zas rozekvetla
a mysl k nebi křídlem Psychy vzlétla.
Val se, ty moře bez hranic a mezí!
Tvá myšlenka již nelká pod řetězy,
svobodná vstala ve své hrozné slávě!
Odvrhla pouta, chodí v zlatohlavě
i v bluze dělníka, všem nese štěstí –
jest heslem Bratrství, jest Lásky zvěstí!
Val se, ty moře života i smrti!
84
Tys jako propasť, kterou hlučí věky,
jak ruka obra, která světy drtí –
leč dnes v tvých vlnách červánek hrá měkký!
Dnes štíty, věže tvé se zlatem skvějí
a hymnus tvůj dnes zpívá o naději!
Však za tebou, jež v háv se halíš hvězdný,
zřím věků vesmír bezdný!
V něm bledý svit již budoucnosti vstává
jak věštby jiskra žhavá!
Zřím národ jiný, který měl jen hroby
a skráň dnes věncem zdobí,
meč v ruce, na svém štítu kalich zlatý,
tak v boj se vrhá svatý!
Zřím lid svůj, národ Božích bojovníků,
hřmít ve válečném ryku,
zas Žižky, Prokopů se prapor míhá,
jenž vrahy zhoubou stíhá!
Zřím k východu, jenž červánky plá v zoři –
tam volnosti žár hoří,
jak Husa hranice on ke obloze
v ohnivém letí voze!
Ó rci, ty moře domů neobsáhlé,
zdaž klesne opět náhle?
Zdaž proud, jenž v šíř se rozlil křepkoběhý,
se vrátí nazpět v břehy?
Zdaž vzruch, jenž Balkánu teď volnost vrátil,
svých blesků sílu ztratil?
Zdaž voj, jenž k jitru vzkříšení dnes chvátá,
zas kletba zničí klatá?
85
Byl po tři věky otrokem a robem –
teď vstal a otřás hrobem,
byl vrahu posměchem, byl mučedníkem,
a náhle zved se šikem!
On, Cirku zápasník, teď hrdě vzhlédl
a Říman – škůdce zbledl,
v něm Lidstva cíl zas v plný rozmach vzlétá
a v páky bije světa!
Nechť sřítí se a rozmetá a klesne
v té věků chvíli děsné,
zas obnoví se, rozkvete zas jarem,
křivd zajásá on zmarem!
Nechť vichrem dál a dál vždy v před se valí –
on zdrtí pekel skály,
v své prosté víře, v kytli selské chudé
zas vítězem Čech bude!
Ostruhu pomsty přitkne svému oři
a hradby Temna sboří,
myšlenku Pravdy rozhlaholí všude,
zas vítězem Čech bude!
Ten hymnus v nepřátelské davy zrádné
jak divý příval vpadne,
zlob valy zhroutí, moci nepozbude,
zas vítězem Čech bude!
Ó val se, moře činů, věků moře,
v tvém hřmění blýská zoře,
můj národ k štěstí zvou tvé blesky rudé –
zas vítězem Čech bude!
V Paříži 13. IV. 1880.
86
V SOUMRAKU DUŠE.
[87]
ODEŠLA RADOST...
Odešla radost od mé duše
a nevím, kdy se vrátí,
jak požár když se přežene
v ní stébel po souvrati.
Kde jste, kde, skřivánčí vy hnízda,
z nichž tolik znělo písní?
Již nehlesne ni křepelka
chrp, máků v tísni.
Odlétly naděje též všecky
kdes dálek do neznámých,
a duše jen se rve a zdírá
v trnitých strastech samých.
Jen bolest otvírá si dvířka
a tiše ke mně kráčí –
já cítím, jak mne spínají
ta křídla dračí.
A tiskne již rty svoje lačné
tam k srdci, jež se chvěje,
a chtivě loká krev mou rudou
a divoce se směje.
89
V SOUMRAKU DUŠE.
V soumraku pochyb, běd a utrpení
má píseň k světlu naděje vzplát chtěla –
v tmy strhla ji zas divých bouří střela,
bludiček plno kol, leč hvězdy není!
Tak polo v snu jen, polo ještě v žití
se potácíme v jakés kraje cizí –
pod námi v mlhách niva štěstí mizí,
nad námi noc – kdy svit se ve tmách vznítí?
Kdy, lidstvo, osud krásu božských vděků
jak máje zázrak do tvých ňader vloží,
kdy slovem víry slunce lásky boží
v žár vzplápolá vzdor nepřátel všech skřeku?
Jen hroby kol – zvěsť jedna po nich kráčí:
– Snů nechtež, marně žalob zvučí struna –
netrýskne radost pro vás z žití lůna,
nevyschnou slzy, zrozeni jste k pláči!
– A jestli zkamení to všecko hoře
a duch váš jitra v červánky chce spěti –
na vlastní vaši skráň ten kámen sletí,
z červánků západ vzplane jen, ne zoře!
90
SLOKY.
Proč upíráš své oči na mne,
snů mladých lživý přelude!
Tvé sliby, touhy byly klamné,
v nich srdce stesku nezbude.
Na výše hor jsi vedl duši,
křišťálů skvoucích kde plál svit,
leč život hned vše kouzla ruší,
v nich nelze štěstí zachytit.
Tam, Hesperus kde bledým leskem
večerní stíny rozjasnil,
jdi, duše, se svým bolným steskem –
tam tiš – jen tam svůj najdeš cíl!
91
NOSTALGIE.
V kraj mladých snů mě srdce táhne,
těch, které rozvál osud divý;
zas duše sladkých tužeb prahne,
z nich píti chce zdroj štěstí živý.
Kde nad zkvetlým pták jásá luhem,
kde zrají v slunci plné klasy,
rád šel bych, naděj maje druhem,
žeň sbírat dojmů, vznětů, krásy.
Leč kde ten kraj? Kde domek bílý,
jenž mezi stromy skryt je snivý,
v němž sídlí blaha luzné víly,
kde láska věčná tvoří divy?
Mně zdá se, zbloudil jsem tam pouze,
vše zkazkou bylo, září jednou,
já, zasněn v štěstí, hleděl v touze
v tůň očí modrých nedohlednou.
Mně zdá se, našel jsem jej kdysi
ve stisku ručky, v líčku děvím,
já zřel tam v jakés drahé rysy,
však dávno to již – kdy, ach nevím...
V ten toužím kraj, když hnízda staví
tlum pěnkav, jabloň v květech jásá – –
Dál časů proud však hřmí kol dravý,
dál bolest jen mé srdce drásá...
92
TICHÝ DEŠTÍK...
Tichý deštík padá, padá, padá...
Dumka teskná do duše se vkrádá.
Z lesních mýtin divnou písní táhne,
jak když do strun dívčí ruka sáhne.
Jako touhou rozteskněné ptáče
sní a pěje, tiše v srdci pláče...
93
ČESKÁ MELODIE.
V mé duši bolest – smutna jest, ó Pane!
Zlo rozrostlo se jak pýr po vší zemi,
zas křivda vládcem mezi lidmi všemi –
ač vím, že moudrost Tvá bdít nepřestane,
v mé duši bolest – smutna jest, ó Pane!
K nám jitro přišlo z dávna vyžádané,
Tys vyprostil nás z rukou našich vrahů,
leč jsme jak cizí při svém vlastním prahu,
sobectví, podlost všude, kde krok stane –
v mé duši bolest – smutna jest, ó Pane!
V nás čistý zas kdy oheň lásky vzplane?
Kdy v našich srdcích neřesti rez spálí?
Kol chmurná noc jen, ani hvězdy v dáli,
Tys tvář svou ukryl v taje nezbádané...
V mé duši bolest – smutna jest, ó Pane!
17. III. 1919.
94
ÚHORY.
Úhory, úhory, byly jste zelené,
chrpami kvetly jste, šípky a máky,
kdo si však vaší dnes krásy již vzpomene,
zajde k vám, zateskní toužnými zraky?
V slunci se vlnilo do dálky obilí,
skřivan spěl k nebesům s jásavým plesem –
závěje sněhu dnes souvratě přikryly,
havran jen zakráče nad plání, lesem.
Tak jako v srdce mé stesky a bolesti
napadly, květy snů zavály mrazem...
Přijde k nám jaro zas? S pohádkou o štěstí?
Slétne máj s písní a s květy zas na zem?
Úhory, na každé vaší zas souvrati
zkvete vše, rozpučí, nivou i břehem –
ale v mé srdce již radost se nevrátí,
zůstala na věky pod bílým sněhem...
95
SPOLU.
Své ženě.
Spolu šli jsme, půjdem spolu
úvalem tím slz a bolu
tam, kde klid je každé práci,
kam se na vždy žití ztrácí...
Snad tam bude radost věnem –
na svět strastí zapomenem,
na sny zašlé, každou muku –
vejdeme tam v ruce ruku.
Ale že jsme v každé chvíli
bolest žití spolu pili,
vzpomínka ta bude s námi,
ve hrobě i nad hvězdami!
96
SLOKY.
Ty zvadlé květy, zříceniny –
a srdce pro ně nezapláče,
a mysl odlétne zas v dáli,
jak v domov nový siré ptáče.
Ty upomínky, tužby, vzdechy –
a srdce se ni nezarmoutí,
a duše již jen touží v dáli,
v ty kraje cizí odeplouti...
97
KONEC POUTI.
Údolím šli jsme stínu, strast s námi,
však v dáli blýská světlo, zrak mámí;
my šli jsme, psoty dravé hřměl příval,
a v srdci divně tklivý hlas zpíval:
„Ať bolest tiše jen dříme –
my se již nevrátíme.“
Tak sladce, slavně bylo pak v duši,
když osud štěstí kruší, ať kruší!
Co z toho, jestli dojdem kdy cíle?
Ta jedna nad vše věky nám chvíle:
„Mlč, srdce, bolest ať dříme,
my se již nevrátíme.“
98
ZPĚV O DJUKU ŠTĚPÁNOVIČOVI.
Bože.
[99]
U knížete Vladimíra
hostí plná dvorana,
zněly písně, hřměly číše
od večera do rána.
A když hezky podpili se,
plynula řeč jako med,
co kdo v srdci, na jazyku
všech se objevilo hned:
ten se chlubil krásným ořem,
jiný chválí ostrý meč,
o půtkách a dobrodružstvích
bujně reků zněla řeč.
Nejvíc Aleš vychloubal se,
kučeravý hladě vlas,
o své síle, o svém luku,
o svých dvorech zas a zas,
a když všichni utichli již,
hřměla jeho slova dál,
jak proud řeky nespoutaný
když se řítí v strže skal.
V síni všichni diví se mu,
a sám kníže žasne též,
věřit těžko, nikdo neví,
co je pravda a co lež,
ale vzepřít se té chloubě?
Sotva kde kdo slůvko řek –
u dveří jen smál se hlučně
jakýs cizí mladý rek.
101
Smělce Aleš spatřil náhle,
ve stůl pěstí udeřil:
„Jaký to zde holobrádek,
selský netesanec zbyl?
Snad se nechce měřit se mnou?
Kdyby za to chlapec stál,
zápasil bych o život s ním,
bych tu zpupnost potrestal!“
Rázem v síni utichlo vše. –
Ode dveří mladý jun
volným krokem k středu síně
bral se, kde ční zlatý trůn,
knížeti on poklonil se,
kněžně povinnou vzdal čest
a děl: „Přijímám ten zápas!
Kníže sám ať soudce jest!
Silou chlubil se nám Aleš,
lukem, ořem, bohatstvím –
ukázat chci, že ta chlouba
pouhý ve větru je dým,
a když podlehnu v té sázce,
mladý život za to dám...“
Aleš broukl: „Toť by už chtěl
s reky bít se každý chám!
Dřív rci, jakého jsi rodu,
která zrodila tě zem?“
102
A jun: „Volyň je mou vlastí,
Djuk já Štěpánovič jsem ...
Matka, vdova bojarská, mě
chovala vždy jako skvost,
něžně pěstila mě, bědná,
až jsem na junáka vzrost,
až mi v hrudi zavířily
bujná síla, touhy vznět,
abych dálné poznal kraje,
zrakem cizí spatřil svět.
O Kyjevě, o slunéčku
Vladimíru slavná zvěst
po všech krajích roznesla se
do vesnic i bílých měst,
přišel jsem, bych zřel ty divy,
reků spatřil skvělý vzor,
potěšil se bohatýrstvem,
útisku jež drtí vzdor,
křivdu mstí a spravedlnost
hájí, žití nedbajíc –
a co v středu bohatýrů
zřím, hle? Žvast jen chlubných plic!
Kde je chrabrost v hrudi junů,
v srdci pro pravdu kde cit?
Nikdo nemá odvahy dnes
lži se v oči postavit?
Pohostils mne, kníže, chlebem,
okusit dal vína číš –
za tvou slávu, za čest reků
dnes mě bít se uvidíš!...“
103
Pochvalný šum zazněl síní.
Aleš sám byl tich a něm. –
Kníže zvolal: „Luk a toulec
Olegův mi neste sem!
Kdo jej natáhne, šíp vloží,
střelí v doubec zelený,
pravý bohatýr je silou,
knížecí chtěj odměny!“
Pět se vzchopilo v ráz mládců,
v zbrojní síň se berou hned,
a již na mohutných plecích
nesou luk i s toulem v sled.
Těžké břímě, opřít bylo
o bok ruce ze všech sil,
leč kdo luk ten uzřel slavný,
již se ani nezdivil.
Sdělán z jarého byl vazu,
pudů vážil sto neb víc,
divné krásy na něm řezby:
v středu slunce smavá líc
paprsky své zlaté střílí
po stepi a v brázdy lích,
sedláček jež oře s volky,
v očích radost, na rtu smích.
Po straně zas v pravo orel
nad skalným vzlét útesem,
labutí roj shléd tam bílý
na rybníku pod lesem.
104
V levo divá smečka vlků
jelena chce dostihnout –
marná snaha, skok, a lesa
ukryje ho stinný kout.
Tetiva je stříbrem tkána,
dlaň když se jí dotkla, rtem
šumné struny zazvonila
divně teskným prozpěvem.
V toulci ještě dvé jest šípů
ostrých, v ohni kalených –
který dostihne z nich cíle?
A kdo vítěz bude z nich?
Složili luk v středu síně. –
Aleš k předu skočil v ráz,
mocnou paží luk on zdvihl
a zas spustil na důkaz,
že jak Oleg silákem jest,
jakých málo spatřil svět.
Ocelový šíp též vložil,
aby do dálky jej vmet,
do doubce tam v šíré pláni
všemu světu k podivu...
Leč proč váhá? Co mu brání,
aby napjal tetivu?
Stříbrotkaná neprohne se?
Nezazvoní v smělý vrh?
Táhne, táhne – marné všecko!
Znaven luk již k zemi strh,
oči klopí, tvář se rdí mu,
105
hněv se dere do hlasu:
„Co muž dokáže, to zmoh jsem.
Kdo víc, měj se k zápasu!“
Mladý Djuk šel pružným krokem,
lehce do ruky luk vzal,
jak by pouhé jen byl pírko,
mávl jím a s ním si hrál,
natáh tetivu, až zvučným
ozvala se hlaholem,
a již z okna letí šíp jak
blesk a krouží nad polem:
hledá cíl, a hle, kmen dubu
statný jak by spěl mu vstříc,
náraz – kmen i větve rozbil
šíp ten třísek na tisíc.
Úžas v síni. – Kníže, kněžna,
bohatýrů skvělý tlum
shrnul se kol junáka, křik
chvály vyrval se všem rtům.
Ale Djuk sám vrtí hlavou:
„Snad jen náhody to vděk –
na svém oři teprv Aleš
zjeví se jak pravý rek!“
Na břeh Dněpru vyjeli si
kníže, reků jasný kruh,
každý dumá: „Na svém oři
splatí Aleš cti své dluh!
Tmavý oř byl jako mračno,
106
zlaté na něm řemení,
kopytem kde udeřil jen,
cesta – jisker v plameni.
Volně hřívu větru dával,
z nozder oheň jak by plál,
Aleš sám si hlučně zavýsk,
když jej k trysku popohnal.
Po dálné se rozlét stepi,
a zpět ve cvál – síly pln
k břehu, v skok – a v půli řeky
padl do zpěněných vln.
Na siváčku drobném jel si
Djuk, jej láskal, pohladil –
skok, a na druhém již břehu
Dněpru se svým ořem byl.
Obrátil – a skokem nazpět,
v půli shýb se ve vln rej,
za čupřinu Alše chytil,
na břeh s ořem vytáh jej.
Zázrakem se všem to zdálo,
zní zas chvály šumný sbor...
– „Bohatstvím však Aleš slyne!
Nuže v před – ať skončen spor!“
Rozjeli se k bílým dvorcům...
Každý dvůr – verst sedm kol,
z ocele plot brání přístup,
tyče skuty na vespol.
107
Vrata trojí: prvá z habru
s malováním, řezbami,
druhá z mědi, a v nich střílny
vykul zbrojíř neznámý;
třetí křišťálem zas svítí,
že zrak váhá na ně zřít,
střechy jako živý oheň,
rudé zlato jejich kryt!
Vešli v síně – v první kmenty,
aksamit a hedbáví,
sobol, bobr, medvědiny,
drahých krojů úpravy;
v druhé zbroje – pancíře a
meče stříbrem kované,
sedla čerkeská, a štíty
jak když slunce zaplane,
šípy se zlatými hroty,
luky, kopí zářící –
šťastný junák, když je může
silnou schvátit pravicí!
V jizbě třetí dlouhé stoly,
na nich jídel přehojnost,
daňčí zvěř i ptactvo vodní,
medných koláčků též dost,
v křišťálových číších žhoucí
víno zlatem prosvítá –
dobře Aleš pohostit zná,
když host k němu zavítá!
Nad tím bohatstvím a krásou
užasl i kníže sám:
108
„V zápase tom přec jen tobě,
Alši, přednost dáti mám!“
Zlehka Djuk jen pousmál se:
„Kníže, ve slově mi stůj –
vyšli na Volyň k mé matce
posly, v sázce život můj!
Vyšli posly spolehlivé,
Dobryňu a Ilju snad,
vlastním zrakem ať zří, vdovy
bojarské co chová hrad,
čím se chlubí Volyň celá,
a co sirotčí můj díl!
Spravedlivě rozsoudíš pak,
kdo z nás obou zvítězil!“
„Slušná žádost!“ pravil kníže.
A hned stalo se, jak děl –
Ilja s Dobryňou z bran města
k Volyni již odjížděl.
Přešel týden, za ním druhý,
třetí – žádná o nich zvěst.
Týden čtvrtý když se končil,
západ vzplál jak svitem hvězd,
junáků sto jede k městu,
zbraně ohněm blýskají,
ržání ořů, rachot vozů
hlučí šírém po kraji.
K oknu přiskočil již kníže:
„Běda!“ zvolal, „z Ordy král
109
neb zlý posel chánův přijel,
z hlavy daň by vybíral!“
Ale Djuk dí: „Kníže! divný
zdál se ti as právě sen –
od matičky mé se vrací
s Iljou Dobryňa to jen!“
A již ti tu sami: „Zdráv buď,
kníže, kněžna spanilá!
Mamelfa vás vdova zdraví
bojarská, dar posílá:
třicet perských ořů v stroji
ze zlata a z šarlatu,
třicet stanů stříbrotkaných,
roucha z kmentu, brokátu,
soboliny, hranostaje,
hedbáv šitý perlami,
kuní čapky, chocholy jich
démanty zrak omámí,
třicet vozů skvoucí zbroje,
meče, přilby, pavezy –
a tam vzadu, upoutány
stříbrnými řetězy,
na třiceti vozech soudky
zlaté s vínem dálných niv,
kdo číš jednu okusil jen,
desáté jest žádostiv!
Zubři s rohy zlacenými
vezou ti tu sladkou tíž –
110
a ty číše! z achátu a
chalcedonu, pohleď blíž...
– Přijmi, kníže, Mamelfa dí,
dar ten skrovný od vdovy,
žes jí synka přijal mile,
když jel ve svět, bláhový,
aby cti a štěstí hledal...
Ale to vše hračkou tak
proti tomu, v síních hradu,
v sklepeních co viděl zrak,
šatů, skvostů, drahokamů,
zásob nespočetných shluk –
za rok péro nespíše to,
slova nevypoví zvuk...
Alšovo čím bohatství zde?
Ve Volyni Aleš s vším
zdál by se jen poklasným snad
nebo sluhou posledním...
Po těch slovech umlk Ilja. –
Mladý Djuk se hlučně smál:
„Za jediný sklep bych koupil
Kyjev, kdybych o něj dbal!
Hlavu Alšovu dám v sázku,
kdo by bohatším zde byl...“
„Za slovo tě beru, chlapče!“
klidně kníže promluvil.
„Soud ať lidu mezi námi
rozhodne sám nestranně,
111
však již věru mlčet nelze
při tvé zpupné pohaně!
Poklad jediný mám v hradě,
mého srdce je to skvost,
rozhodněte, zda jsem v právu
já neb hrdý cizí host.“
A již vedl všecko množství
v tiché šero hradních stěn...
Vešli v první síň – tam dívka
sličná přede plavý len,
jako hvězda září krásou,
oči její živý plam...
A lid volá: „Knížecí to
dcerka, jí se chlubil nám!“
Ale ta dí: „Nejsem dcerka,
její jsem jen sloužící...
A již dál se hrne zástup. –
V druhé spatřil světnici
děvu ještě větší krásy,
jako luna její tvář,
na hedbáví tkala zlatem
světců rysy pro oltář.
A lid volá: „Knížecí to
dcerka, poklad jediný!“
Ale ta dí: „Nejsem dcerka,
jen člen její družiny...“
V třetí vešli jizbu šerou –
proč své kroky staví v chvat?
112
Divné krásy jako zázrak
děvušku tam vidí stát,
jako slunce její čelo,
z očí nebes blankyt zřel,
dlouhý zlatý vlas se vinul
po plecích a k zemi spěl –
zdivila se, jarní písní
rozesmál se dívčí ret,
ručky za hlavu si dala,
bílé ručky jako květ...
A lid volá: „Knížecí to
dcerka pravá, světa div –
co vše statky, bohatství kdo
znal kde větší dnes či dřív?
Hlavu Alšovu jsi vyhrál,
kníže, smrti uchvátil!“
Jásá lid, jen Djuk se tiše,
mlčky z hradu vytratil...
Vsedl na siváčka oře,
vzdychl, k západu hned jel,
na Kyjev a Dněpr v cestě
ohlédnout se zapomněl.
113
K SVĚTLU!
[115]
VSTŘÍC JITRU.
Jdem ze tmy k světlu! Ještě zrak
běd mračné zjevy nezapudit,
leč v srdci zpívá naděj-pták,
a hle, již červánek se zbudil!
Chcem znovu toužit! znovu žít!
jar vítat nových zlatý svit!
Že bouř se valí od hor přes skaliska?
Toť jitro blýská!
Duj, vichře! Ať se skácí v prach
již modla útisku a moci,
rozervi pouta, strhni nach
lži, přetvářky – těch příšer noci!
Jak podlost řve a sípe zlost!
Bij do nich! Naše budoucnost!
A jestli zbudou trosky – nad hřbitovy
den vzplane nový!
Vstříc slunci! Věků šťastnějších
nám vzplá zas niva rozzářená –
již sypme zrno v brázdy lích,
ať rozkvete, ať zazelená!
Jen srdce k srdci – vzejde div!
A vstane v slávě zas, jak dřív,
v těch bouřích věků nezdolná ni vratká
vlast, naše matka!
117
BÁSNÍK.
Památce Vítězslava Hálka.
Duch věku kácí vlastní svoje modly!
V dál peruť jeho bez konce se řítí,
a kdo mní, bloud, že na okamžik prodlí,
jen v žernov klamů vlastní srdce chytí.
V před kolo žití v divém letí trysku –
jen zde, tam zbude mělká stopa v písku,
neb vypučí květ rudý do krvava,
kde skrápla v cestu lidská slza žhavá.
Jak stín vše klesá v propast nepaměti,
co bylo dávných pokolení pýchou –
Čas neúprosný zžírá svoje děti,
moc, sláva, lesk v noc klesnou mrtvou, tichou.
Kol nás jen temný hřbitov nekonečný –
v něm lká duch lidský spoután ve trud věčný,
dva supi, Přelud s Pochybností, klovou
v hruď jeho krvavou vždy a vždy novou.
Křik hrozný, který přehlušil by hromy,
od klenby nebes bezmocně se sráží –
však někdy holubice světlou stráží
mu slétne na skráň, bolest v hrudi zlomí.
Tou holubicí, mír jež dá mu znova,
je lidstvu sladká píseň básníkova.
Když nejvíc žal mu v srdce zaťal drápy,
v jas nadějí zas jeho duši ztápí.
Když mrak, jenž ztmělý beze svitu vezdy,
mu lehne v hruď, on rozžehne v něm hvězdy.
118
Když srdce trud a zoufalost mu drásá,
dí básník: – Doufej, spásou ti buď krása!
Když v zmatku v duši hlodá pochyb vráska,
on zase dí: – Hoř na věky v ní láska!
Buď žehnán, kdo znal takým kouzla slovem
slz tišit proud, byť v trudu stále novém.
Ten národ nepřestal žít, v útrap tísni
když básník pěl mu nesmrtelnou písní!
119
ŽEŇ.
Žeň kvetla bohatá, jak zlato klasy svítí,
však bouř se přihnala, s ní vichr, krupobití.
Kde niva jásala vstříc nebi plná vnad,
poušť, zkáza, neštěstí teď zeje odevšad.
A přišel hospodář: měl hořkou slzu v oku,
když zřel, že zmařeno, co dal trud těžký roku.
Však dlouho neváhal – on chopil rádlo zas,
v zem zasadil a děl: – Je k nové setbě čas!
120
PŘEC TA CHVÍLE PŘIJDE...
Přec ta chvíle přijde, z bludů všech a vin
s květem vesny mladé že se zrodí čin,
jenž nám v srdce dýchne nadšení, a k dílu
budoucnosti rozmach paži dá i sílu.
Přec ten svitne nový plné záře den,
v němž se uskuteční tužeb dávných sen,
kdy zas v knize dějin ozve se a zbudí,
staletí co dříme v každé české hrudi.
Z lůna tvrdých skal jen trýská svěží zdroj,
nové žití tvoří bolest vždy a znoj:
odvahu jen mějme, hrdou víru v duši –
páž zas jarou silou vzplane, pouta zkruší!
Národní Listy 2. XII. 1917.
121
LID.
Caveant consules!
Dnes lidu otročí, jak dříve otrokáři,
chtí odlesk přízně jen vždy vidět v jeho tváři,
vždy neomylný jest, pln pravdy svrchované:
co on chce, pravé vždy, a dobré, co se stane.
Zřít nechtí, že ten lid je bezradné jen děcko,
co klam, co zloba, lest, že uvěří on všecko,
že hříčkou větru vždy a náhody a chvíle,
kam loď mu žene proud, on neví, nezná cíle.
Tma za ním, před ním tma, jen bludička mu kdesi
mátohy před oči v ní tká, a těch se děsí,
zřít nechce ke slunci, když opět vyjde z mraku,
vlastnímu nevěří on hmatu již ni zraku.
Jen rád má, lichotník když slaví jej a chválí,
pak skloní do jha šíj a táhne pluh, rve skály,
jak Samson, Dalile když sloužil, otrok podlý,
než prohléd, vzchopil se a vrahů skácel modly.
Ó strážci Pravdy! Proč mu tajíte, když bloudí,
proč netrescete, hřích když vlastní sám jej soudí,
proč Světla pochodeň jste zářnou před ním skryli?
Však on se zbudí též pln hněvu, vzdorné síly,
pak bude soudit vás a zhroutí vaše chrámy,
a v troskách vašich lží on sebe pohřbí s vámi.
122
NAŠE HRADY.
Ač v troskách, zříceny, ač skryl je vřes,
přec hrdě skrze mrak zří do nebes,
a v síních, kde zněl mečů třesk i číší,
duch ještě dávné slávy hymny slyší.
Jak volně proudil kdys v těch pyšných zdech
zvuk české rodné řeči se rtů všech,
kde mrtvé ticho budí krok náš nyní
a staré, šedé hradby břečťan stíní!
A tam, kde mech svůj prostřel zlatohlav,
se tísnil krásných paní šumný dav,
když při stříbrném svitu, tkaném lunou,
sáh zpěvák bludný v loutnu zlatostrunnou.
Již hlahol umlk turnajů i kvas,
cimbuří strmá pokryl zimostráz –
kde rytířů tlum pestřil se, teď v srázy
lišejník roste, křivá kleč se plazí.
A jestli čí zvuk zčeří pustý klid,
řeč cizí ozve se tu, cizí lid –
jak vlastní syn by tam již místa neměl
a v slze mu i tichý povzdech zněměl.
A přec ten každý kámen, každý hrob
co zbyl, dí hlasem velkých, slavných dob :
123
– Jen doufejte! Svit vzejde v jitru jiném,
a víra vaše mocným bude činem!
– Když nadšení vám vzpírá mužnou páž,
kdo říci smí, že poslední jste stráž?
Jak naše zdi, jež věkům odolaly,
hrad budoucnosti zbudujte si stálý!
– Ten zloba nezničí ni úskok, lež,
jak my zde čníme, čníti bude též!
Jen dochovejte vnukům hrdou sílu
a statnou pěsť a mocnou vůli k dílu.
– Ten rodný lán, ten oblouk českých hor
jim dejte v odkaz, k němu hrdý vzdor,
ať odpor zdrtí jeho blesky rudé –
a v domě svém pak Čech zas doma bude!
1885.
124
ULTIMA THULE.
Měl život boje své, strastí dost, běd,
však jaro v mladé jásalo hrudi,
vždy smál se do světa jiskrný hled,
nad hlavou jasné vždy slunce se budí.
Vesele hřmělo to v neznámou dál –
až náhle vichřice, mrazy a sněhy
svět skryly rubášem, který tká žal
zklamaných nadějí v illusí břehy.
I v tvou hruď bolest svou zaťala spár –
zpět? Ne! vždy k předu, toť cesty jen půle!
Zas k písni! Dávný vzplá vítězství žár –
splněný žití sen – Ultima Thule!
125
ADOLFU HEYDUKOVI
k osmdesátým narozeninám.
Byls pěvcem lásky, radosti a zdraví,
vždy mladý srdcem, duchem bohatýr –
dnes kmet jsi – a co duše tvá ti praví,
když zří kol sebe věku v mračný vír?
Svět sešílel... Když volnosti svit zlatý
se rodil, jun jsi zoři jeho zřel –
co nadějí v něj lidský duch klad vzňatý,
když nad svět červánky své rozestřel!
Však mnohé sklamání čas vrhl v cestu,
bludičkou zhasla hvězda mnohá též,
co zjevením se zdálo věrozvěstů,
na konec v šalbu mění se a v lež...
Tys věřil vždycky! Nezlomný a hrdý
tvůj zpěv vždy k slunci jásal nad nivou,
a v kraj když zhoubu osud nesl tvrdý,
ty, skřivan, vesnu pěls mu zářivou.
Tvé srdce dost vždy mělo snů a květů,
bys jimi obdařil sta jiných zas –
zda ještě věříš ohněm dávných vznětů,
když zdá se, lidstvu štěstí den že zhas?
Když vše, co kvetlo krásou, idealem
co slulo, v tmu se řítí muk a běd,
126
když nitro každé rozvráceno žalem,
a víra v dobro, naděj tuhnou v led?
Staletí setba mrtva? Sežehnuta
žeň myslitelů, věštců jasná zvěst?
Viz, dál se valí divá bouře krutá – –
to, lidstvo, trofej poslední tvých cest?
Ty pěvče lásky, radosti a zdraví,
hold úcty své ti nésti chceme dnes –
leč noc kol číhá, děs – a krok se staví – –
co řekneš nám? Svět v propast hrůzy kles...
Ty pravíš: – „Přišla chvíle podvečerní...
Leč mějte naději, jak já vždy měl –
zas vzhůru srdce, vstaňte, malověrní,
duch nelekne se blesků žhavých střel!
Po bouři vzplane duha – blesků plamen
kaz duší sžehne jen, a ve přístav
loď naše vpluje zas...“
Dím: Staň se, amen!
S tou vírou, nadějí, buď, pěvče, zdráv!
1915.
127
PŘEDSVIT.
Hle, orel dal se v let! Hvězd pod blankytná křesla
vesmíru prostorem se jeho peruť vznesla,
kol hlavy slunce blesk mu stkal třpyt opálu.
V nadšení vítězném on mraků v stín se vhroužil,
v jas paprsků pak vzlét, hled jeho bezdnem kroužil,
byl velký, jediný v tom světa chorálu!
Hle, orel dal se v let! Hle, národ vzpjal se k výši!
Dál k světlu! V ideal! Nechť bouří prsa dýší,
v sto mečů ohnivých nechť trýskne jeho hněv!
Jak hračku nicotnou on dávná pouta zdrtí –
s ním v bránu ThermopylThermopyl, vy zasvěcenci smrti,
s ním v seč i k životu – vlast spasí vaše krev!
Když nebe neslyší, chcem zlomit jařmo sami,
bez chórů andělů nechť vítězství jde s námi,
až zatknem korouhev v střed zpupných vrahů svých!
Nechť střely padají a blesky nebe kříží –
i hromů v rachotu se šik náš v zápas hříží,
však v slávě zahoří kdys paměť zhynulých!
Však přijde také den, kdy blaha úsměv sladký
nám k prahu přiletí, kdy srdce zplesá matky,
kdy vlasti svatou líc zas štěstí zjasní dech –
kdy v zářnou skutečnost se změní snové zlatí,
kdy síly oživnou a důvěra se vrátí,
a máj všem rozpučí zas jara v poupatech.
128
Však přijde také den, kdy: „Bratře!“ v spolném plese
znít bude se všech rtů a do duší se snese,
kdy ruku v jeden cíl zas podá druhu druh –
kdy v boji za volnost vlát jeden prapor bude,
a „Svatý Václave!“ kol zahřmí v krajích všude –
kdy všichni splatíme ten vlasti velký dluh!
Ó den ten žehnán buď! Jej vítej, struno zlatá!
Spěj k němu, lide můj – v něm slávy trofej svatá,
již urveš osudům a věkům silný, sám!
Můj orle, k vítězství! Tvé právo tvoje víra –
ta mocně otřese i svazy všehomíra,
tou zlatá svoboda se též zas vrátí k nám!
Vrah zbledne v úžase – trůn jeho se již kácí,
kde žezlo, koruna? Jak chmurná báj se ztrácí –
hle, v záři červánků vzplál chýží našich zjev!
Ó touho dávných snů! Jdou dívky v pestrém věnci –
ten z růží diadém zdaž chystán vyvolenci,
zdaž k lásce, k polibkům zve jásavý jich zpěv?
Ó k lásce – k radosti! Vždyť nové jitro plane,
to z dávna čekané, to s nebes vyžádané –
již vítej, lide můj, tu zlatou jara zvěst!
Hle, orel dal se v let! Výš krouží – nad nebesa!
Před jeho pohledem noc v bezdno věků klesá,
kde zavlál perutí, tam radost, – štěstí jest!
1917.
129
K NÁVRATU ČESKÝCH LEGIÍ.
Hle, náš Blaník otevřel se,
vyšel zástup skvoucí,
v děsu vichřic Ty jej vedeš,
Ty, Bůh Všemohoucí!
Žalmy přítomnosti.
Vás písní slavil jsem, než vítězný
boj váš byl skončen. Nad vlastí než zoře
volnosti vzplála. Gigant železný
než ve prach krvavou vryl pěsť. A hoře,
to odvěké, jež k smrti hruď nám tisklo,
než v radost šílenou výš k nebi trýsklo!
Já věřil tehdy... A teď, kdy již skutkem
sen věků stal se, kdy vás vítat jdeme,
vás, tvůrce velkých dějů – rty jsou němé – –
Neb jak vás vítat! Jásáním, či – smutkem?
Vás, o nichž každá zvěsť nám rosou byla
muk našich v žáru! K nimž jak k zázraku
horečných duší spěla touha zpilá!
Vás zdravíme dnes – slzou ve zraku...
Vítězi! Z reků všech vy nejpřednější,
vítejte! Vizte všecku bídu zdejší...
Neb u nás – není, o čem jste vy snili
v dalekých pláních... Kam že se nám děla
pohádka štěstí? Den ač vzešel bílý,
130
drak – upír saje dál zas krev nám z těla...
Drak – zloba lidská. A žel, z vlastní půdy!
Zbujněla, rozrostla se kolkol všudy!
Vy mníte, jitra svit že spásou všem?
Že vytoužený máj k nám slétl s nebe?
Hřích s křivdou ovládly dnes naši zem,
jich lačný jícen naši sílu střebe!
Kol patřte: Zemský ráj to na pohled!
Tak plný kouzla, jak jste vždy jej zřeli,
jak snil se vám, když v shluku strastí, běd
jste písní toužnou se oň rozpomněli,
když třeskly pušky, děla hřměla v dál...
Hle, vizte – čím ten zlatý ráj se stal!
V něm bezcit s neřestí se párem vodí,
ten chlebem lichvaří, ten prací zas –
bohatý lán dav tvrdých srdcí rodí,
v nichž dávno paprsk svědomí již zhas,
vše před modlou jen zlata shýbá šíji –
zisk žene stádo podlé k zkáze všech!
Ve vřavě zlotřilců čím bědných vzdech?
Šlechetných nářky marně v nebe bijí...
Jsou smutny dnes a temny naše nivy,
kde téměř psancem již, kdo spravedlivý!
A šalba, lest i závist zdvihly dračí
své hlavy steré – zotročit jak dřív
chtí Matku naši Vlast, jež hledá v pláči
volnosti zlaté rouno, věků div,
jejž vaše krev, váš znoj nám vydobyly,
a k němuž vztáhnout páž – zde není síly!
131
Vítejte! Síla ta jest v ruce vaší?
Vy zdraví jste – nám duše churaví!
Trestejte, zlo kde v srdcích bujně raší,
nedbejte křiku, klamů záplavy!
Cíl velký, nový zde vás čeká právě!
Boj těžký – jak byl ten, v němž jste se bili
v sibiřských stepích, slunné na Piavě
i v krásné Champagni – a zvítězili.
Zas zvítězíte! Plni víry svaté
potřete hydru zloby, klam i lež –
volnosti rouno vrátíte nám zlaté!
V to věříme – s tím vítáme vás též!
A šik váš rekovný až vítěz stane
u toho cíle, kterým zdar i čest,
bez smutku zrak všech radostí k vám vzplane,
pak dílo vaše též – finitum est!
23. VIII. 1919.