U krbu.

František Kvapil

U krbu.
Sníh za oknem, mráz, chumelí se dnes, leč v krbu plamen, jizba zdá se rájem – 72 Rus přítel samovar si půjčil kdes, vře voda, zlatým číš se plní čajem. Zas v duši vidí chatu, stepi, les, vzpomínek ptáci letí dalným krajem – ten k Moskvě spěl, ten ke Dněpru se snes, zří trojky, saně, šuby s hranostajem – a z duše tak by zaplakat si chtěl! Jeť milo rodný krov si připomníti... Však setřel slzu. Číšku dopít spěl – sechmuřil brvy, řekl: – Sen to, sen! Pod carskou knutou jaké možno žití? Líp strádat, mřít – leč býti svoboden!