PRAPORY NAD PRAHOU.

František Kvapil

PRAPORY NAD PRAHOU.
I. KDYŽ 10. ŘÍJNA 1914 PADLY ANTVERPY.
V ulicích ztichlých šerou nocí vlají a šumem svým klid mrtvý kolem plaší. Slyš – zdá se, v temnou nebes tůň že lkají: – Pro hanbu naši i vaši... Zdaž uslyší jich hlasy město spící? V hruď raba zahřmí-li, jenž pouta snáší? Ni hlesu – zas jen šum zní žalující: – Pro hanbu naši i vaši... Hluš – a tam v dálce v obzor dosud ztmělý již paprsk šleh, jak svět když vesnou raší... Leč prapory dál v stesku šumí, želí: – Pro hanbu naši i vaši...
II. KDYŽ 28. ŘÍJNA 1918
PROHLÁŠENA ČESKÁ SAMOSTATNOST.

Zas ulic řadou vlají, rozechvělý z nichž jásavý se pokřik k nebi vznáší: „Jsme svobodni!“ A jak by vrahům děly: – Pro hanbu vaši, čest naši! 35 „Již pouta spadla! Splněn již sen věků! Pohádko luzná, žij, čím dál, tím krasší!“ A šum jich plesný tam k těm v pozdaleku: – Pro hanbu vaši, čest naši! V šer noci hymnus tisíců hřmí k dáli, dík Bohu za ten zázrak nad vše dražší... A prapory k těm, co nás v pouta jali: – Pro hanbu vaši, čest naši! 36