PRAPORY NAD PRAHOU.
I. KDYŽ 10. ŘÍJNA 1914 PADLY ANTVERPY.
V ulicích ztichlých šerou nocí vlají
a šumem svým klid mrtvý kolem plaší.
Slyš – zdá se, v temnou nebes tůň že lkají:
– Pro hanbu naši i vaši...
Zdaž uslyší jich hlasy město spící?
V hruď raba zahřmí-li, jenž pouta snáší?
Ni hlesu – zas jen šum zní žalující:
– Pro hanbu naši i vaši...
Hluš – a tam v dálce v obzor dosud ztmělý
již paprsk šleh, jak svět když vesnou raší...
Leč prapory dál v stesku šumí, želí:
– Pro hanbu naši i vaši...
II. KDYŽ 28. ŘÍJNA 1918
PROHLÁŠENA ČESKÁ SAMOSTATNOST.
Zas ulic řadou vlají, rozechvělý
z nichž jásavý se pokřik k nebi vznáší:
„Jsme svobodni!“ A jak by vrahům děly:
– Pro hanbu vaši, čest naši!
35
„Již pouta spadla! Splněn již sen věků!
Pohádko luzná, žij, čím dál, tím krasší!“
A šum jich plesný tam k těm v pozdaleku:
– Pro hanbu vaši, čest naši!
V šer noci hymnus tisíců hřmí k dáli,
dík Bohu za ten zázrak nad vše dražší...
A prapory k těm, co nás v pouta jali:
– Pro hanbu vaši, čest naši!
36