DOHOVOR.

DOHOVOR.
Temná noc síť jisker rozhodila v šeři, hvězdy své ti zlaté vpletla do kadeří. Tvoje kadeře však černější jsou noci, nelze hvězdám zlatým jejich stíny zmoci. Vypůjčily sobě záři od měsíce, stříbrem obestřely čelo tvé i líce. Svitem perleti tvá bílá ňadra skryly, kol tvé hlavy věnec z růží vykouzlily. Jako z pohádky jsi náhle při mně snící – spatřil jsem tvou duši, bílou holubici. Sněžná křídla svoje rozvírala k letu, s nadšením se úsměv snoubil na tvém retu : – Zakroužíme spolu přes mhy běd a žalů tam, kde štěstí věčné, k slunci, k idealu! V blankytu, kde hoří věků jasná vřídla, stanem, na hvězdách svá zavěsíme křídla! ... Děl jsem: – Proč nám hledat štěstí nad oblakem, když k nám svítí sladce modrým děcka zrakem? 56 – Dolů, k zemi vrať se, moje holubice – zde svou vesnu najdeš, domov, ne-li více... A k mé hrudi líc tvá tulí se zas plaše: – Jenom v srdci štěstí, tam, kde láska naše! 57