DOHOVOR.
Temná noc síť jisker rozhodila v šeři,
hvězdy své ti zlaté vpletla do kadeří.
Tvoje kadeře však černější jsou noci,
nelze hvězdám zlatým jejich stíny zmoci.
Vypůjčily sobě záři od měsíce,
stříbrem obestřely čelo tvé i líce.
Svitem perleti tvá bílá ňadra skryly,
kol tvé hlavy věnec z růží vykouzlily.
Jako z pohádky jsi náhle při mně snící –
spatřil jsem tvou duši, bílou holubici.
Sněžná křídla svoje rozvírala k letu,
s nadšením se úsměv snoubil na tvém retu :
– Zakroužíme spolu přes mhy běd a žalů
tam, kde štěstí věčné, k slunci, k idealu!
V blankytu, kde hoří věků jasná vřídla,
stanem, na hvězdách svá zavěsíme křídla! ...
Děl jsem: – Proč nám hledat štěstí nad oblakem,
když k nám svítí sladce modrým děcka zrakem?
56
– Dolů, k zemi vrať se, moje holubice –
zde svou vesnu najdeš, domov, ne-li více...
A k mé hrudi líc tvá tulí se zas plaše:
– Jenom v srdci štěstí, tam, kde láska naše!
57