BALLADA.

František Kvapil

BALLADA.
Hrad na skalisku k nebi čněl, a v něm co krylo se blaha! Pán hradu mladou ženu měl, ta nad vše byla mu drahá. Jí slíbil: „Co žen chová svět, z nich jiné nezlíbá můj ret, to buď nám zástavou štěstí.“ Zvěsť došla na hrad a s ní žal, že máť mu stařičká zmírá... Vsed na kůň, ženě s bohem dal, ta v slzách za chotěm zírá. A volá: „Jen mi v slově stůj, žen jiných ret se netkni tvůj – sic kletba zdrtí nás oba!“ Zřít matku v bolu, strádání, a skráň jí nezlíbat milou? Kdo syna matce zabrání obejmout poslední silou? Leč z hradu již v ten okamžik žalostný, divý letí vzkřik: „Slib zrušil! Běda nám, běda!“ Když ve hrad pán se navrátil, své ženy marně on hledá. Kol vzduchem zní jen pláč a kvil: 28 „Slib zrušen – běda nám, běda!“ A nespatřil již nikdy víc své mladé choti sladkou líc pán hradu v stesku a v hoři. 29