PROROK.

PROROK.
I vyšel z pouště mezi lid, by učil jej a zušlechťoval, neb ve svém srdci nadšeném poklady pravdy, krásy choval. Vše nes mu, o čem léta snil, dum zářných hvězdotkané zvěsti, z nichž v hrudi zkvétá naděje, a v smutnou duši dýchne štěstí. Chtěl všecky k srdci přivinout, úsměvem zjasnit každé hoře, neb lásky moc je kouzelná, nad hory vyšší, hlubší moře. Šel v skvělý hrad i nuznou chýž, spěl od velmože k ubožáku, strast každá prchla před ním v dál, neb boží svit mu zářil v zraku. Když uzřel křivdu, svatý hněv mu v duši vzplál, páž zdvihl k trestu, neb přímo jde, kdo spravedliv, a pravda jednu jen zná cestu. I hlásal: – K Bohu vraťtež se, klam jest vždy mrzký Hospodinu, 37 kdo hřešils, kaj se, boží soud tím smířen odpustí tvou vinu... Leč marně volal, v lidskou hruď ta slova lásky nezapadla, chtěl v duších dobra vznítit zář, leč zášť a zloba se v ně vkradla. A posměch zněl mu v odpověď, když mír k nim nesl s požehnáním, jej od svých dveří hnali pryč, a často kámen letěl za ním. I zarmoutil se v duši své, snů věštích cíl se v noc mu tratil – zmlk prorok, v poušť zas odešel a k lidem se již nenavrátil.