ROMANCE O KRÁLI VLADISLAVOVI.

ROMANCE O KRÁLI VLADISLAVOVI. (R. 1484.)
Vladislav král si dnes odpůldne zdřím, jej starost již vladařská zmáhá... V tom hlahol zbudil jej: Bim bam bum bim... – „Toť na poplach zvoní zas Praha!“ Mrzutě protáh se: „Ďas vše to vem, ta láj mně klidu mžik nedá – co chtěli, mají už: roboty, sněm, ký čert zas –“ leč náhle vzkřik: „Běda!“ Třesk zbraní, řev a hluk, vždy blíž a blíž, jak peklo když vznítí svá vřídla! Chyt kontuš – skočil, jest u okna již – co spatřil a slyšel – krev stydla. Jak příboj moře když bije v hruď skal a vichru bič šlehá vln hřívy, že řvou a skučí, v před ženou se, v dál, kol zástup vřel vzteklý a divý. Blýskají kopí a sudlice žhnou, sta pěstí se k arkýři zdvihá, zří krále – ještě výš paže se pnou, v ráz mečů třpyt vzduchem se míhá. V před vrazil Bonuše, krejčí sic byl, leč hranáč jak silný dub málem: 24 – „Ty, králi, vydej už zrádce, ježs skryl, sic rozkopem dvůr ten i s králem. Ty, králi „Dobře“, vždy kývat jen znáš, sníh včera je sazí dnes v chvatu, teď Hlavsa u tebe slovo i stráž, leč zítra zas Paška máš z Vratu. Tvé slovo, přísahy – bez ceny brak, jen vítr tvým slibem se sytí, dnes kalich ctíti chceš, za chvíli však v síť rybák hned z Říma tě chytí. Ty, králi, k pánům jen: „Dobře!“ jsi děl, když hrdla měst rdousiti spěli, a rabem sedlák, jenž v loskotu střel roj nepřátel z Čech kdys hnal smělý. Ach! Žižky není už! Dalibor jen teď ve věži na skřipky hrává – ty řekneš „Dobře!“ a v krvi ten den i jeho v prach svalí se hlava. Leč dosud houslí těch žalobný zvuk tak předivně teskní a pláče – jak lid by zbudit chtěl písní tou muk tvé srdce, tvé svědomí spáče! Však ty zas havíře vraždil jsi hned, pych škůdců když nechtěli snésti, 25 tvé „Dobře!“ více hrůz páše a běd, než Bajazid krvavou pěstí. Teď na nás žoldáků poslal jsi roj, leč hříchů tvých, zloby, již krátce – ty, králi „Dobře“, již pomsty se boj, ty lotry nám vydej, své rádce! Ty, kteří zapřeli Kristovu krev, ty jednušky proradné, kleté, sic lidu stihne tě divoký hněv, v prach tebe i s trůnem tvým smete!...“ A rány na bránu, křiky a ston, jak hromy když zabouří strží, Vladislav bez dechu patří v ten shon, snad kouzlo tam v okně jej drží. A s kuší přiskočil Marjanek švec, šíp vložil, kuš natáhl, křičí: – „Podejte krále sem Poláka přec, i v smrti své „Dobře!“ ať kvičí! A z kuše střela již letí, již v ráz se v arkýř tam do okna vpeří ... Jak ze sna Vladislav prozřel v ten čas, zpět uskočil, zmizel kdes v šeři. A za ním divý zas hlahol a ryk, leč příkopem prchl král třtina – 26 on za zdi Hradčan se ukryl a znik, kde ztmělý dóm k nebi se vzpíná. Před oltář vrhl se: – „Přisámtě ďas, žít nechci už v strachu zde stálém! Ten lid krev husitskou v žilách má zas, ať Belzebub sám jest mu králem!“ Na koně vsedl a s družinou v cval – co v městě hluk, nepokoj vzrůstal, král „Dobře“ již v spěchu se k Jihlavě bral, on do Uher utek – tam zůstal. Zvon 9. III. 1916
27