Vladislav král si dnes odpůldne zdřím,
jej starost již vladařská zmáhá...
V tom hlahol zbudil jej: Bim bam bum bim...
– „Toť na poplach zvoní zas Praha!“
Mrzutě protáh se: „Ďas vše to vem,
ta láj mně klidu mžik nedá –
co chtěli, mají už: roboty, sněm,
ký čert zas –“ leč náhle vzkřik: „Běda!“
Třesk zbraní, řev a hluk, vždy blíž a blíž,
jak peklo když vznítí svá vřídla!
Chyt kontuš – skočil, jest u okna již –
co spatřil a slyšel – krev stydla.
Jak příboj moře když bije v hruď skal
a vichru bič šlehá vln hřívy,
že řvou a skučí, v před ženou se, v dál,
kol zástup vřel vzteklý a divý.
Blýskají kopí a sudlice žhnou,
sta pěstí se k arkýři zdvihá,
zří krále – ještě výš paže se pnou,
v ráz mečů třpyt vzduchem se míhá.
V před vrazil Bonuše, krejčí sic byl,
leč hranáč jak silný dub málem:
– „Ty, králi, vydej už zrádce, ježs skryl,
sic rozkopem dvůr ten i s králem.
Ty, králi „Dobře“, vždy kývat jen znáš,
sníh včera je sazí dnes v chvatu,
teď Hlavsa u tebe slovo i stráž,
leč zítra zas Paška máš z Vratu.
Tvé slovo, přísahy – bez ceny brak,
jen vítr tvým slibem se sytí,
dnes kalich ctíti chceš, za chvíli však
v síť rybák hned z Říma tě chytí.
Ty, králi, k pánům jen: „Dobře!“ jsi děl,
když hrdla měst rdousiti spěli,
a rabem sedlák, jenž v loskotu střel
roj nepřátel z Čech kdys hnal smělý.
Ach! Žižky není už! Dalibor jen
teď ve věži na skřipky hrává –
ty řekneš „Dobře!“ a v krvi ten den
i jeho v prach svalí se hlava.
Leč dosud houslí těch žalobný zvuk
tak předivně teskní a pláče –
jak lid by zbudit chtěl písní tou muk
tvé srdce, tvé svědomí spáče!
Však ty zas havíře vraždil jsi hned,
pych škůdců když nechtěli snésti,
tvé „Dobře!“ více hrůz páše a běd,
než Bajazid krvavou pěstí.
Teď na nás žoldáků poslal jsi roj,
leč hříchů tvých, zloby, již krátce –
ty, králi „Dobře“, již pomsty se boj,
ty lotry nám vydej, své rádce!
Ty, kteří zapřeli Kristovu krev,
ty jednušky proradné, kleté,
sic lidu stihne tě divoký hněv,
v prach tebe i s trůnem tvým smete!...“
A rány na bránu, křiky a ston,
jak hromy když zabouří strží,
Vladislav bez dechu patří v ten shon,
snad kouzlo tam v okně jej drží.
A s kuší přiskočil Marjanek švec,
šíp vložil, kuš natáhl, křičí:
– „Podejte krále sem Poláka přec,
i v smrti své „Dobře!“ ať kvičí!
A z kuše střela již letí, již v ráz
se v arkýř tam do okna vpeří ...
Jak ze sna Vladislav prozřel v ten čas,
zpět uskočil, zmizel kdes v šeři.
A za ním divý zas hlahol a ryk,
leč příkopem prchl král třtina –
on za zdi Hradčan se ukryl a znik,
kde ztmělý dóm k nebi se vzpíná.
Před oltář vrhl se: – „Přisámtě ďas,
žít nechci už v strachu zde stálém!
Ten lid krev husitskou v žilách má zas,
ať Belzebub sám jest mu králem!“
Na koně vsedl a s družinou v cval –
co v městě hluk, nepokoj vzrůstal,
král „Dobře“ již v spěchu se k Jihlavě bral,
on do Uher utek – tam zůstal.