NOSTALGIE.

NOSTALGIE.
V kraj mladých snů mě srdce táhne, těch, které rozvál osud divý; zas duše sladkých tužeb prahne, z nich píti chce zdroj štěstí živý. Kde nad zkvetlým pták jásá luhem, kde zrají v slunci plné klasy, rád šel bych, naděj maje druhem, žeň sbírat dojmů, vznětů, krásy. Leč kde ten kraj? Kde domek bílý, jenž mezi stromy skryt je snivý, v němž sídlí blaha luzné víly, kde láska věčná tvoří divy? Mně zdá se, zbloudil jsem tam pouze, vše zkazkou bylo, září jednou, já, zasněn v štěstí, hleděl v touze v tůň očí modrých nedohlednou. Mně zdá se, našel jsem jej kdysi ve stisku ručky, v líčku děvím, já zřel tam v jakés drahé rysy, však dávno to již – kdy, ach nevím... V ten toužím kraj, když hnízda staví tlum pěnkav, jabloň v květech jásá – – Dál časů proud však hřmí kol dravý, dál bolest jen mé srdce drásá... 92