NOSTALGIE.
V kraj mladých snů mě srdce táhne,
těch, které rozvál osud divý;
zas duše sladkých tužeb prahne,
z nich píti chce zdroj štěstí živý.
Kde nad zkvetlým pták jásá luhem,
kde zrají v slunci plné klasy,
rád šel bych, naděj maje druhem,
žeň sbírat dojmů, vznětů, krásy.
Leč kde ten kraj? Kde domek bílý,
jenž mezi stromy skryt je snivý,
v němž sídlí blaha luzné víly,
kde láska věčná tvoří divy?
Mně zdá se, zbloudil jsem tam pouze,
vše zkazkou bylo, září jednou,
já, zasněn v štěstí, hleděl v touze
v tůň očí modrých nedohlednou.
Mně zdá se, našel jsem jej kdysi
ve stisku ručky, v líčku děvím,
já zřel tam v jakés drahé rysy,
však dávno to již – kdy, ach nevím...
V ten toužím kraj, když hnízda staví
tlum pěnkav, jabloň v květech jásá – –
Dál časů proud však hřmí kol dravý,
dál bolest jen mé srdce drásá...
92