ZPĚV O DJUKU ŠTĚPÁNOVIČOVI.

ZPĚV O DJUKU ŠTĚPÁNOVIČOVI. Bože.
[99] U knížete Vladimíra hostí plná dvorana, zněly písně, hřměly číše od večera do rána. A když hezky podpili se, plynula řeč jako med, co kdo v srdci, na jazyku všech se objevilo hned: ten se chlubil krásným ořem, jiný chválí ostrý meč, o půtkách a dobrodružstvích bujně reků zněla řeč. Nejvíc Aleš vychloubal se, kučeravý hladě vlas, o své síle, o svém luku, o svých dvorech zas a zas, a když všichni utichli již, hřměla jeho slova dál, jak proud řeky nespoutaný když se řítí v strže skal. V síni všichni diví se mu, a sám kníže žasne též, věřit těžko, nikdo neví, co je pravda a co lež, ale vzepřít se té chloubě? Sotva kde kdo slůvko řek – u dveří jen smál se hlučně jakýs cizí mladý rek. 101 Smělce Aleš spatřil náhle, ve stůl pěstí udeřil: „Jaký to zde holobrádek, selský netesanec zbyl? Snad se nechce měřit se mnou? Kdyby za to chlapec stál, zápasil bych o život s ním, bych tu zpupnost potrestal!“ Rázem v síni utichlo vše. – Ode dveří mladý jun volným krokem k středu síně bral se, kde ční zlatý trůn, knížeti on poklonil se, kněžně povinnou vzdal čest a děl: „Přijímám ten zápas! Kníže sám ať soudce jest! Silou chlubil se nám Aleš, lukem, ořem, bohatstvím – ukázat chci, že ta chlouba pouhý ve větru je dým, a když podlehnu v té sázce, mladý život za to dám...“ Aleš broukl: „Toť by už chtěl s reky bít se každý chám! Dřív rci, jakého jsi rodu, která zrodila tě zem?“ 102 A jun: „Volyň je mou vlastí, Djuk já Štěpánovič jsem ... Matka, vdova bojarská, mě chovala vždy jako skvost, něžně pěstila mě, bědná, až jsem na junáka vzrost, až mi v hrudi zavířily bujná síla, touhy vznět, abych dálné poznal kraje, zrakem cizí spatřil svět. O Kyjevě, o slunéčku Vladimíru slavná zvěst po všech krajích roznesla se do vesnic i bílých měst, přišel jsem, bych zřel ty divy, reků spatřil skvělý vzor, potěšil se bohatýrstvem, útisku jež drtí vzdor, křivdu mstí a spravedlnost hájí, žití nedbajíc – a co v středu bohatýrů zřím, hle? Žvast jen chlubných plic! Kde je chrabrost v hrudi junů, v srdci pro pravdu kde cit? Nikdo nemá odvahy dnes lži se v oči postavit? Pohostils mne, kníže, chlebem, okusit dal vína číš – za tvou slávu, za čest reků dnes mě bít se uvidíš!...“ 103 Pochvalný šum zazněl síní. Aleš sám byl tich a něm. – Kníže zvolal: „Luk a toulec Olegův mi neste sem! Kdo jej natáhne, šíp vloží, střelí v doubec zelený, pravý bohatýr je silou, knížecí chtěj odměny!“ Pět se vzchopilo v ráz mládců, v zbrojní síň se berou hned, a již na mohutných plecích nesou luk i s toulem v sled. Těžké břímě, opřít bylo o bok ruce ze všech sil, leč kdo luk ten uzřel slavný, již se ani nezdivil. Sdělán z jarého byl vazu, pudů vážil sto neb víc, divné krásy na něm řezby: v středu slunce smavá líc paprsky své zlaté střílí po stepi a v brázdy lích, sedláček jež oře s volky, v očích radost, na rtu smích. Po straně zas v pravo orel nad skalným vzlét útesem, labutí roj shléd tam bílý na rybníku pod lesem. 104 V levo divá smečka vlků jelena chce dostihnout – marná snaha, skok, a lesa ukryje ho stinný kout. Tetiva je stříbrem tkána, dlaň když se jí dotkla, rtem šumné struny zazvonila divně teskným prozpěvem. V toulci ještě dvé jest šípů ostrých, v ohni kalených – který dostihne z nich cíle? A kdo vítěz bude z nich? Složili luk v středu síně. – Aleš k předu skočil v ráz, mocnou paží luk on zdvihl a zas spustil na důkaz, že jak Oleg silákem jest, jakých málo spatřil svět. Ocelový šíp též vložil, aby do dálky jej vmet, do doubce tam v šíré pláni všemu světu k podivu... Leč proč váhá? Co mu brání, aby napjal tetivu? Stříbrotkaná neprohne se? Nezazvoní v smělý vrh? Táhne, táhne – marné všecko! Znaven luk již k zemi strh, oči klopí, tvář se rdí mu, 105 hněv se dere do hlasu: „Co muž dokáže, to zmoh jsem. Kdo víc, měj se k zápasu!“ Mladý Djuk šel pružným krokem, lehce do ruky luk vzal, jak by pouhé jen byl pírko, mávl jím a s ním si hrál, natáh tetivu, až zvučným ozvala se hlaholem, a již z okna letí šíp jak blesk a krouží nad polem: hledá cíl, a hle, kmen dubu statný jak by spěl mu vstříc, náraz – kmen i větve rozbil šíp ten třísek na tisíc. Úžas v síni. – Kníže, kněžna, bohatýrů skvělý tlum shrnul se kol junáka, křik chvály vyrval se všem rtům. Ale Djuk sám vrtí hlavou: „Snad jen náhody to vděk – na svém oři teprv Aleš zjeví se jak pravý rek!“ Na břeh Dněpru vyjeli si kníže, reků jasný kruh, každý dumá: „Na svém oři splatí Aleš cti své dluh! Tmavý oř byl jako mračno, 106 zlaté na něm řemení, kopytem kde udeřil jen, cesta – jisker v plameni. Volně hřívu větru dával, z nozder oheň jak by plál, Aleš sám si hlučně zavýsk, když jej k trysku popohnal. Po dálné se rozlét stepi, a zpět ve cvál – síly pln k břehu, v skok – a v půli řeky padl do zpěněných vln. Na siváčku drobném jel si Djuk, jej láskal, pohladil – skok, a na druhém již břehu Dněpru se svým ořem byl. Obrátil – a skokem nazpět, v půli shýb se ve vln rej, za čupřinu Alše chytil, na břeh s ořem vytáh jej. Zázrakem se všem to zdálo, zní zas chvály šumný sbor... – „Bohatstvím však Aleš slyne! Nuže v před – ať skončen spor!“ Rozjeli se k bílým dvorcům... Každý dvůr – verst sedm kol, z ocele plot brání přístup, tyče skuty na vespol. 107 Vrata trojí: prvá z habru s malováním, řezbami, druhá z mědi, a v nich střílny vykul zbrojíř neznámý; třetí křišťálem zas svítí, že zrak váhá na ně zřít, střechy jako živý oheň, rudé zlato jejich kryt! Vešli v síně – v první kmenty, aksamit a hedbáví, sobol, bobr, medvědiny, drahých krojů úpravy; v druhé zbroje – pancíře a meče stříbrem kované, sedla čerkeská, a štíty jak když slunce zaplane, šípy se zlatými hroty, luky, kopí zářící – šťastný junák, když je může silnou schvátit pravicí! V jizbě třetí dlouhé stoly, na nich jídel přehojnost, daňčí zvěř i ptactvo vodní, medných koláčků též dost, v křišťálových číších žhoucí víno zlatem prosvítá – dobře Aleš pohostit zná, když host k němu zavítá! Nad tím bohatstvím a krásou užasl i kníže sám: 108 „V zápase tom přec jen tobě, Alši, přednost dáti mám!“ Zlehka Djuk jen pousmál se: „Kníže, ve slově mi stůj – vyšli na Volyň k mé matce posly, v sázce život můj! Vyšli posly spolehlivé, Dobryňu a Ilju snad, vlastním zrakem ať zří, vdovy bojarské co chová hrad, čím se chlubí Volyň celá, a co sirotčí můj díl! Spravedlivě rozsoudíš pak, kdo z nás obou zvítězil!“ „Slušná žádost!“ pravil kníže. A hned stalo se, jak děl – Ilja s Dobryňou z bran města k Volyni již odjížděl. Přešel týden, za ním druhý, třetí – žádná o nich zvěst. Týden čtvrtý když se končil, západ vzplál jak svitem hvězd, junáků sto jede k městu, zbraně ohněm blýskají, ržání ořů, rachot vozů hlučí šírém po kraji. K oknu přiskočil již kníže: „Běda!“ zvolal, „z Ordy král 109 neb zlý posel chánův přijel, z hlavy daň by vybíral!“ Ale Djuk dí: „Kníže! divný zdál se ti as právě sen – od matičky mé se vrací s Iljou Dobryňa to jen!“ A již ti tu sami: „Zdráv buď, kníže, kněžna spanilá! Mamelfa vás vdova zdraví bojarská, dar posílá: třicet perských ořů v stroji ze zlata a z šarlatu, třicet stanů stříbrotkaných, roucha z kmentu, brokátu, soboliny, hranostaje, hedbáv šitý perlami, kuní čapky, chocholy jich démanty zrak omámí, třicet vozů skvoucí zbroje, meče, přilby, pavezy – a tam vzadu, upoutány stříbrnými řetězy, na třiceti vozech soudky zlaté s vínem dálných niv, kdo číš jednu okusil jen, desáté jest žádostiv! Zubři s rohy zlacenými vezou ti tu sladkou tíž – 110 a ty číše! z achátu a chalcedonu, pohleď blíž... – Přijmi, kníže, Mamelfa dí, dar ten skrovný od vdovy, žes jí synka přijal mile, když jel ve svět, bláhový, aby cti a štěstí hledal... Ale to vše hračkou tak proti tomu, v síních hradu, v sklepeních co viděl zrak, šatů, skvostů, drahokamů, zásob nespočetných shluk – za rok péro nespíše to, slova nevypoví zvuk... Alšovo čím bohatství zde? Ve Volyni Aleš s vším zdál by se jen poklasným snad nebo sluhou posledním... Po těch slovech umlk Ilja. – Mladý Djuk se hlučně smál: „Za jediný sklep bych koupil Kyjev, kdybych o něj dbal! Hlavu Alšovu dám v sázku, kdo by bohatším zde byl...“ „Za slovo tě beru, chlapče!“ klidně kníže promluvil. „Soud ať lidu mezi námi rozhodne sám nestranně, 111 však již věru mlčet nelze při tvé zpupné pohaně! Poklad jediný mám v hradě, mého srdce je to skvost, rozhodněte, zda jsem v právu já neb hrdý cizí host.“ A již vedl všecko množství v tiché šero hradních stěn... Vešli v první síň – tam dívka sličná přede plavý len, jako hvězda září krásou, oči její živý plam... A lid volá: „Knížecí to dcerka, jí se chlubil nám!“ Ale ta dí: „Nejsem dcerka, její jsem jen sloužící... A již dál se hrne zástup. – V druhé spatřil světnici děvu ještě větší krásy, jako luna její tvář, na hedbáví tkala zlatem světců rysy pro oltář. A lid volá: „Knížecí to dcerka, poklad jediný!“ Ale ta dí: „Nejsem dcerka, jen člen její družiny...“ V třetí vešli jizbu šerou – proč své kroky staví v chvat? 112 Divné krásy jako zázrak děvušku tam vidí stát, jako slunce její čelo, z očí nebes blankyt zřel, dlouhý zlatý vlas se vinul po plecích a k zemi spěl – zdivila se, jarní písní rozesmál se dívčí ret, ručky za hlavu si dala, bílé ručky jako květ... A lid volá: „Knížecí to dcerka pravá, světa div – co vše statky, bohatství kdo znal kde větší dnes či dřív? Hlavu Alšovu jsi vyhrál, kníže, smrti uchvátil!“ Jásá lid, jen Djuk se tiše, mlčky z hradu vytratil... Vsedl na siváčka oře, vzdychl, k západu hned jel, na Kyjev a Dněpr v cestě ohlédnout se zapomněl. 113