ZÁHADY.

František Kvapil

ZÁHADY.
I. I.
Jsem šťasten, proč, to nevím ani sám, a marně sebe táži se a ptám, zas písní keř mi v duši rozkvétá a ven chce ke světlu a do světa.
Jak pohádka to z dávných stkaná dob, jak paprsk hvězdný sletší do útrob, a zas jak stezka květy zavátá – což rozkvetla již všecka poupata? Jen vím, že sním a o tom přemítám, že v duši mír, a že vše září tam – že zdá se mi cos věčné o zoři, a k srdci láska tiše hovoří...
II. II.
Jsem smuten, proč, to nevím ani sám, a marně sebe táži se a ptám, cos žalného mi v duši zasahá, jak ozvěna dob zašlých neblahá.
Jak píseň dávno zmlklá v moři běd, jíž mává štěstí s bohem naposled z těch dálek, odkud se nic nevrací – a v srdci vše jen stená, krvácí. 47 To orla vzdech, když ztopen ve výši svist střely ve své hrudi uslyší, a v posled k slunci hlédnuv zrakem svým se v propast kácí s křídlem zlomeným... 48