ZÁHADY.
I.
I.
Jsem šťasten, proč, to nevím ani sám,
a marně sebe táži se a ptám,
zas písní keř mi v duši rozkvétá
a ven chce ke světlu a do světa.
Jak pohádka to z dávných stkaná dob,
jak paprsk hvězdný sletší do útrob,
a zas jak stezka květy zavátá –
což rozkvetla již všecka poupata?
Jen vím, že sním a o tom přemítám,
že v duši mír, a že vše září tam –
že zdá se mi cos věčné o zoři,
a k srdci láska tiše hovoří...
II.
II.
Jsem smuten, proč, to nevím ani sám,
a marně sebe táži se a ptám,
cos žalného mi v duši zasahá,
jak ozvěna dob zašlých neblahá.
Jak píseň dávno zmlklá v moři běd,
jíž mává štěstí s bohem naposled
z těch dálek, odkud se nic nevrací –
a v srdci vše jen stená, krvácí.
47
To orla vzdech, když ztopen ve výši
svist střely ve své hrudi uslyší,
a v posled k slunci hlédnuv zrakem svým
se v propast kácí s křídlem zlomeným...
48