V SOUMRAKU DUŠE.

František Kvapil

V SOUMRAKU DUŠE.
V soumraku pochyb, běd a utrpení má píseň k světlu naděje vzplát chtěla – v tmy strhla ji zas divých bouří střela, bludiček plno kol, leč hvězdy není! Tak polo v snu jen, polo ještě v žití se potácíme v jakés kraje cizí – pod námi v mlhách niva štěstí mizí, nad námi noc – kdy svit se ve tmách vznítí? Kdy, lidstvo, osud krásu božských vděků jak máje zázrak do tvých ňader vloží, kdy slovem víry slunce lásky boží v žár vzplápolá vzdor nepřátel všech skřeku? Jen hroby kol – zvěsť jedna po nich kráčí: – Snů nechtež, marně žalob zvučí struna – netrýskne radost pro vás z žití lůna, nevyschnou slzy, zrozeni jste k pláči! – A jestli zkamení to všecko hoře a duch váš jitra v červánky chce spěti – na vlastní vaši skráň ten kámen sletí, z červánků západ vzplane jen, ne zoře! 90