V SOUMRAKU DUŠE.
V soumraku pochyb, běd a utrpení
má píseň k světlu naděje vzplát chtěla –
v tmy strhla ji zas divých bouří střela,
bludiček plno kol, leč hvězdy není!
Tak polo v snu jen, polo ještě v žití
se potácíme v jakés kraje cizí –
pod námi v mlhách niva štěstí mizí,
nad námi noc – kdy svit se ve tmách vznítí?
Kdy, lidstvo, osud krásu božských vděků
jak máje zázrak do tvých ňader vloží,
kdy slovem víry slunce lásky boží
v žár vzplápolá vzdor nepřátel všech skřeku?
Jen hroby kol – zvěsť jedna po nich kráčí:
– Snů nechtež, marně žalob zvučí struna –
netrýskne radost pro vás z žití lůna,
nevyschnou slzy, zrozeni jste k pláči!
– A jestli zkamení to všecko hoře
a duch váš jitra v červánky chce spěti –
na vlastní vaši skráň ten kámen sletí,
z červánků západ vzplane jen, ne zoře!
90