EKLOGA.

František Kvapil

EKLOGA.
Když zlatem oranž plá, plod broskve rubínem, ó pojď, má vášnivá, nechť blíž se přivinem tam v stínu olivy, tam v šeru akacií! Hle, Erós škádlivý luk napjal k výstřelu – já ve svém náručí ti lůžko vystelu, tvých retů žhoucí nach má v spěchu ústa skryjí! Ó pojď a přitul se! Máj kouzla odmyká, vše plno vůně, snů jak v písni slavíka, jak v pěnkav šveholu, jež vylétly si z hnízda! Vše září radostí a pučí v poupěti – nechť v štěstí zlatou báj i duch náš zaletí, kde Satyr v houštině si letní píseň hvízdá! Nuž révou oviň skráň! Než hvězdy třpytem svým lem hájů ozlatí, nechť vazby uvolním, jež úběl ňader tvých od polibků mých dělí, ó nezdráhej se již, ty na vždy má jsi, má, i malá nožka tvá a bok, jejž objímá mé rámě, tmavý vlas i hled tvůj uzardělý! Mým důlek líce tvé a zášer temných řas, i smích tvůj laškovný, jímž perlí čarojas, jenž proudí rozkoší, tvář smutkem neovíjí – Když zlatem oranž plá, plod broskve rubínem, ó pojď, má vášnivá, nechť blíž se přivinem tam v stínu olivy, tam v šeru akacií! 53