EKLOGA.
Když zlatem oranž plá, plod broskve rubínem,
ó pojď, má vášnivá, nechť blíž se přivinem
tam v stínu olivy, tam v šeru akacií!
Hle, Erós škádlivý luk napjal k výstřelu –
já ve svém náručí ti lůžko vystelu,
tvých retů žhoucí nach má v spěchu ústa skryjí!
Ó pojď a přitul se! Máj kouzla odmyká,
vše plno vůně, snů jak v písni slavíka,
jak v pěnkav šveholu, jež vylétly si z hnízda!
Vše září radostí a pučí v poupěti –
nechť v štěstí zlatou báj i duch náš zaletí,
kde Satyr v houštině si letní píseň hvízdá!
Nuž révou oviň skráň! Než hvězdy třpytem svým
lem hájů ozlatí, nechť vazby uvolním,
jež úběl ňader tvých od polibků mých dělí,
ó nezdráhej se již, ty na vždy má jsi, má,
i malá nožka tvá a bok, jejž objímá
mé rámě, tmavý vlas i hled tvůj uzardělý!
Mým důlek líce tvé a zášer temných řas,
i smích tvůj laškovný, jímž perlí čarojas,
jenž proudí rozkoší, tvář smutkem neovíjí –
Když zlatem oranž plá, plod broskve rubínem,
ó pojď, má vášnivá, nechť blíž se přivinem
tam v stínu olivy, tam v šeru akacií!
53