I vyšel z pouště mezi lid,
by učil jej a zušlechťoval,
neb ve svém srdci nadšeném
poklady pravdy, krásy choval.
Vše nes mu, o čem léta snil,
dum zářných hvězdotkané zvěsti,
z nichž v hrudi zkvétá naděje,
a v smutnou duši dýchne štěstí.
Chtěl všecky k srdci přivinout,
úsměvem zjasnit každé hoře,
neb lásky moc je kouzelná,
nad hory vyšší, hlubší moře.
Šel v skvělý hrad i nuznou chýž,
spěl od velmože k ubožáku,
strast každá prchla před ním v dál,
neb boží svit mu zářil v zraku.
Když uzřel křivdu, svatý hněv
mu v duši vzplál, páž zdvihl k trestu,
neb přímo jde, kdo spravedliv,
a pravda jednu jen zná cestu.
I hlásal: – K Bohu vraťtež se,
klam jest vždy mrzký Hospodinu,
kdo hřešils, kaj se, boží soud
tím smířen odpustí tvou vinu...
Leč marně volal, v lidskou hruď
ta slova lásky nezapadla,
chtěl v duších dobra vznítit zář,
leč zášť a zloba se v ně vkradla.
A posměch zněl mu v odpověď,
když mír k nim nesl s požehnáním,
jej od svých dveří hnali pryč,
a často kámen letěl za ním.
I zarmoutil se v duši své,
snů věštích cíl se v noc mu tratil –
zmlk prorok, v poušť zas odešel
a k lidem se již nenavrátil.