BALLADA.
Hrad na skalisku k nebi čněl,
a v něm co krylo se blaha!
Pán hradu mladou ženu měl,
ta nad vše byla mu drahá.
Jí slíbil: „Co žen chová svět,
z nich jiné nezlíbá můj ret,
to buď nám zástavou štěstí.“
Zvěsť došla na hrad a s ní žal,
že máť mu stařičká zmírá...
Vsed na kůň, ženě s bohem dal,
ta v slzách za chotěm zírá.
A volá: „Jen mi v slově stůj,
žen jiných ret se netkni tvůj –
sic kletba zdrtí nás oba!“
Zřít matku v bolu, strádání,
a skráň jí nezlíbat milou?
Kdo syna matce zabrání
obejmout poslední silou?
Leč z hradu již v ten okamžik
žalostný, divý letí vzkřik:
„Slib zrušil! Běda nám, běda!“
Když ve hrad pán se navrátil,
své ženy marně on hledá.
Kol vzduchem zní jen pláč a kvil:
28
„Slib zrušen – běda nám, běda!“
A nespatřil již nikdy víc
své mladé choti sladkou líc
pán hradu v stesku a v hoři.
29