VĚJÍŘ.
V hedbávném třepení, kde Triton zelený
zřel z vody vychýlen skrz olšin lupeny
a hladil svůj vous mokrý, dlouhý,
v Nymf kruhu čarovném, ó věru nevím sám,
co kouzla krylo se a zlatých snů mi tam,
co hvězd a sladké touhy!
Dnes ještě vzpomínám, jak tehda, z večera
jsme v šeptu veselém šli břehem jezera,
v nějž stín se vrb a buků shýbal,
jak z dálky ztlumený k nám v hudby perutích
šum písně zalétal a jásal, mlk a ztich,
když jsem tvá ústa líbal!
Leč měsíc závistný pak v rámci silhuett
chtěl hvězdám prozradit tvých rtíků plný květ –
tvůj vějíř skrotil jeho pýchu:
ó jak se Triton smál a my a Nymfy s ním,
kol vrby, olšiny, i písně plachý rým,
vše plno bylo smíchu.
Teď v prachu, pohozen a zbaven pozlátka
zde leží na stolku – dnů zašlých památka,
jež splynula v sen mládí pouhý − −
přec ke rtům tisknu jej! Ó věru nevím sám,
co kouzla krylo se a zlatých snů mi tam,
co hvězd a sladké touhy!
24