VĚJÍŘ.

František Kvapil

VĚJÍŘ.
V hedbávném třepení, kde Triton zelený zřel z vody vychýlen skrz olšin lupeny a hladil svůj vous mokrý, dlouhý, v Nymf kruhu čarovném, ó věru nevím sám, co kouzla krylo se a zlatých snů mi tam, co hvězd a sladké touhy! Dnes ještě vzpomínám, jak tehda, z večera jsme v šeptu veselém šli břehem jezera, v nějž stín se vrb a buků shýbal, jak z dálky ztlumený k nám v hudby perutích šum písně zalétal a jásal, mlk a ztich, když jsem tvá ústa líbal! Leč měsíc závistný pak v rámci silhuett chtěl hvězdám prozradit tvých rtíků plný květ – tvůj vějíř skrotil jeho pýchu: ó jak se Triton smál a my a Nymfy s ním, kol vrby, olšiny, i písně plachý rým, vše plno bylo smíchu. Teď v prachu, pohozen a zbaven pozlátka zde leží na stolku – dnů zašlých památka, jež splynula v sen mládí pouhý − − přec ke rtům tisknu jej! Ó věru nevím sám, co kouzla krylo se a zlatých snů mi tam, co hvězd a sladké touhy! 24