PÍSEŇ Z OKNA.

František Kvapil

PÍSEŇ Z OKNA.
Svit jitra pablesk první smavý když květům sypal do skráně, rád slýchal jsem vždy od vis à vis romanci starou z Bretagne. Tu pěla dívka měkkým hlasem, dojista dívka dvacet jar, zpod bílých záslon zřel jsem časem vlas rusý, zraků snivých žár. Tak divný kontrast – zde to mládí, sen lásky než je pozdraví, a zpěv, jejž kdys, spleť pustiv hadí, pěl krásce jongleur toulavý. V něm žhavě sladká touha zvoní, pláč lesů, vzdechy bystřin s hor, jak řek by: „Zrak můj slzy roní, je krutý, markýzko, váš vzdor!“ A mně se zdálo, v modré dáli, že, bludný jongleur, v duši svár, dlím u krásky, již zpěv můj chválí, a v šeř že tmí se boudoir. A vášní vzňat a nedočkavý chci spět k ní z chmurné ústraně – rád slýchal jsem vždy od vis à vis romanci starou z Bretagne. 96